Hey guys,
here’s a photo-report from our trip to Slovenia. Unfortunately I’m a lazy ass, so this article is only in Czech.
E.
— 3.den —
Třetí den jsme si museli dát pauzu, protože nás tak strašně bolely nohy, že jsme ani jeden nemohl ráno ani vstát z postele, takže rozcvička opravdu splnila účel:D Vyrazili jsme omrknout vodopád Šum a Slap Peričnik, které byly jen pár kroků od parkoviště. Delší trasu bychom asi nezvládli. Zabrousili jsme i na důchodcovskou procházku kolem soutěsky Vintgar. Dřevěné můstky a průzračná voda byla pastvou pro oči:)
Odpoledne jsme se zastavili i v malém městečku Bled, ležící u nádherného jezera a chvilku jsme se na jedné z pláží natáhli. Voda v jezeře byla ledová, takže jsem do ní smočila jen palec u nohy. Na tenhle malý výlet jsem si s sebou vzala svůj nový batoh od Fjällräven s názvem Re-Kånken a dokonale jsem ladila s okolím!
— 4.den —
Čtvrtý den nás čekal konečně ten vytoužený výstup na Triglav. Tahle nejvyšší hora Julských Alp měří 2865 m a k jejímu zdolání jsme potřebovali dva dny. Pokud nasadíte vražedné tempo, výstup se dá asi zvládnout za jeden den, ale my jsme se nechtěli nikam hnát. Navíc na Triglav vede několik různých cest. Rozmýšleli jsme mezi severní a jižní cestou. Ta severní byla podle průvodce o dost kratší, zato ta jižní vedla kolem Triglavských jezer, které jsme druhý den nestihli, a tak jsme se rozhodli vrchol zdolat právě z jihu. Vyráželi jsme od Bohinjského jezera (konkrétně od parkoviště u chaty Koča pri Savici v nadmořské výšce 653 m.n.m)
Hned na začátku nás čekal příšerný krpál s převýšením 600 m k prvnímu z jezer – Črnému jezeru. Pokračovali jsme Dolinou triglavských jezer, která mi připomínala Gruzínské hory. Dokonce nám po cestě zapózovalo i stádo kozorožců. Pokračovali jsme na Hribaricu a Dolič, což bylo nejprve opět prudké stoupání do nadmořské výšky cca 2400 m.n.m a do turistické chaty, která byla umístěná ve 2151 m.n.m. nám chybělo už jen sejít těch 250 výškových metrů dolů.
Do chaty s názvem Tržaška koča, neboli Koča na Doliču jsme dorazili téměř v 19:30. Naše plánované výpočty vycházely tak, že do chaty dorazíme kolem páté, v chatě necháme batohy a ještě odpoledne vyběhneme na Triglav, ale v půl osmé večer jsme byli rádi, že jsme vůbec do chaty dorazili za světla.
Navíc jsme málem skončili bez ubytování v pokoji, protože rezervace platí jen do 17h a pak platí systém – kdo dřív přijde. Nakonec jsme pro nás čtyři dostali pouhá 3 lůžka na pokoji pro pět lidí. Ubytovali jsme se tedy spolu se dvěma sympatickými Holanďany.
Večeřeli jsme venku, v mlze a při 2°C ne proto, že bychom se chtěli kochat dechberoucími výhledy, ale protože společná jídelna byla narvaná hlučnými juchajícími slovinskými důchodci.
Odpadli jsme ve 21:00, po 18 kilometrech a 1900 výškových metrech, nemytí, smradlaví a já spolu s Vojtou na jedné úzké posteli. I přes únavu jsme se nakonec skoro nevyspali, protože náš sympatický holandský spolunocležník chrápal jak dřevorubec.
— 5.den —
Pátý den jsme vstávali v 5:00, abychom byli na Triglavu první. Vycházeli jsme při svítání a podle stop ve sněhu bylo poznat, že na naší trase opravdu první jsme. Po dvou hodinách jsme se dostali k poslední části výstupu – k ferratám. Vybavení (sedák a helmy) jsme si půjčili v Kranjske Goře za 10 euro/den, ale kdo se nebojí výšek, zvládnul by to pravděpodobně i bez jištění.
Triglav (2864m) byl dobyt v 9:45.
A pocity? Vyčerpaní, ale neskutečně šťastní. Byli jsme nad úrovní mraků a já si připadala, jako kdybych stála na střeše toho nejvyššího mrakodrapu. Nic, na co bychom dohlédli, nebylo vyšší než my. Nohy se mi klepaly jako kdyby se měly každou chvíli rozpadnout na tisíc kousků, ale za to utrpení opravdu stálo za to a nelitovala jsem jediné vteřiny toho šíleného výstupu.
Triglav je sice národní hora Slovinců, ale tady nahoře jsem měla pocit, že je to národní hora Čechů. Čeština jednoznačně vedla.
Když se vrcholek začal plnit lidmi, byl čas začít sestupovat dolů. Protože jsme na chatě batohy nakonec nenechali, rozhodli jsme se, že nepůjdeme stejnou cestou, ale vezmeme to po hřebeni přes Malý Triglav (2725 m.n.m.), Triglavskou škrbinou (2650 m.n.m.), Dom Planika (2401 m.n.m) a Vodnikov dom (1817 m.n.m.). Byla to opět delší, ale zato horší cesta. K naší smůle nevedla jen z kopce, jak by každý předpokládal, ale neustále jsme sestupovali několik stovek metrů dolů, abychom vzápětí mohli stejný počet výškových metrů znovu nastoupat. Po 12 hodinách chůze nám došlo, že tímhle tempem přijdeme k autu o půlnoci a nikomu z nás se nechtělo lézt po skalách za tmy. Proto jsme posledních několik kilometrů prakticky utíkali.
Po neuvěřitelných 17 hodinách a 32 kilometrech jsme v půl desáté dorazili k autu. Domů do Kranjske Gory nám zbývala ještě hodinka jízdy autem, kterou jsem statečně odřídila já, ale z cesty si vůbec nic nepamatuju.
Z celého výletu na Triglav jsem jsme si přinesli poučení, že když je na turistickém značení v triglavském národním parku do cíle 2 a ½ hodiny, buďte si jistí, že v tomto čase to zvládnete pouze v případě, že budete celou cestu běžet.
— 6.den —
Šestý den ráno se naše chůze podobala vlnění Johna Travolty v Pomádě. Bolely nás kolena, kyčle, záda a někoho i ruce:D. Sbalili jsme se a kolem poledne jsme vyrazili na průzkum řeky Soča. Začali jsme ovšem v městečku Bovec pozdním obědem s užasným místním dezertem – kobariški škrkavki nebo tak nějak:D Pak jsme omrkli vodopád Slap Virje. Několikrát jsme se ujistili, že skutečně lze zajet autem až k vodopádu. Další zastávka byla Kobaridu – starý kamenný most přes řeku a nakonec působivá Velika Korita – 750 metrů dlouhá a 15 metrů hluboká soutěska s tyrkysovou řekou.
Sobotní výlet jsme zakončili západem slunce na nejvýše položené silnici Slovinska – 2072 m.n.m. na Mangartském sedle. Potom už za tmy vyrážíme směr ČR. Do Prahy jsme dorazili kolem 5:00 ráno a zapadli do postele:)