Ahoooooooooooj!
Takže já jsem se konečně prohrabala 4500 fotkama ze Švédska a zasedla k počítači, abych napsala článek o tom, co jsem zažila za polárním kruhem asi dva týdny zpátky. Sice jsem zatím sepsala pár vět, ale mám dojem, že to bude nejdelší článek v historii. A pokud ne tenhle, tak ten další:)
Pro ty, co nečetli předchozí články, vyrazila jsem do Švédska na pozvání značky Fjällräven, která už několik let pořádá pochody divočinou. Začalo to Švédskem a teď už mají organizované pochody i v USA, Dánsku nebo Hong Kongu.
No a není to jen tak nějaký pochod! Je to totiž 110 km pěšky skrz laponskou divočinou a národní park Abisko, který se dá zvládnout cca za 4-6 dní. My jsme zvolily zlatou střední cestu a pokusily se trek zvládnout za 5 dní. Důležité je zmínit, že trek kopíruje slavnou Kungsleden (neboli King’s Trail), která je ještě delší, takže jsme šly jen část. Řekla bych, že tu nejlepší!:)
Byla jsme skupina 14 holek – novinářek a blogerek – ze 7 různých zemí. Nutno podotknout, že jsem byla jediná z Česka. Zbytek byly holky alespoň po dvou z Německa, Holandska, Švédska, Rakouska, Polska a Francie. Taky nutno podotknout, že jsem byla nejmladší. Všem bylo kolem 35, nicméně jsem si se všema strašně sedla! Holky totiž byly stejně praštěné, jako já. Hikerky, které jsou schopné se sebrat a odjet do Alp na třídenní pochod. Samy. Jen tak. Zároveň všechny uměly skvěle anglicky, takže jsme se perfektně domluvily.
10.8. v 10 ráno jsem odlétala z Prahy. Vlastně den po tom, co jsem se vrátila z Dolomit, jen jsem si stihla něco málo vyprat a oblečení jsem sušila fénem, aby uschlo před tím, než ho narvu do krosny. V poledne jsem vystoupila ve Stockholmu, kde jsem se u gatu našla se zbytkem naší crew. Všichni jsme společně nasedli na letadlo do malého města Kiruna na severu Švédska. Jen tak pro zajímavost, Kiruna je asi 200 km NAD polárním kruhem. Nikdy jsem tak vysoko nebyla, nejvýš jsem byla asi na Islandu a ten je skoro celý kousek pod polárním kruhem.
Překvapilo mě, že ale teplota zase tak nízko nebyla. Mohlo být cca 8-10 stupňů, což je na takhle drsný sever dost. Byla jsem informovaná, že je to díky teplému Golfskému proudu, nicméně v zimě se tu teploty dostanou až k -40°C. Když jsem to uslyšela, úplně mě zamrazilo v zádech, ale na druhou stranu bych to někdy chtěla vyzkoušet. Vůbec si neumím představit, jak se existuje v takové zimě! (A věřte, že jednou vyzkouším! Hahaha)
Hned po příletu nás mikrobus odvezl do Fjellborg Arctic Lodge kousek od Kiruny, kde jsme měli první noc přespat. Mimochodem, jestli se sem budete někdy chystat, určitě tu přespěte, tahle lodge byla snad to nejkrásnější ubytování, kde jsem kdy byla. Kam se hrabou Hiltony! Mělo to neuvěřitelnou atmosféru, mluvím o těch krbech, dekách, do kterých se člověk zachumlá, parožích na stěnách a sauně s výhledem na jezero, kterou jsme si taky samozřejmě nenechaly ujít! Vždyť dalších pět dní budeme klepat kosu venku! 🙂
Vyfasovaly jsme vybavení – batohy, stany, spacáky, vařiče, oblečení a jídlo na první tři dny. Měli jsme odpoledne na to, abychom si přebalily. Věděli jste, že pokud se chystáte na takhle dlouhý pochod, je potřeba si krosnu balit efektivně? Je to docela věda! A každé kilo se počítá, takže já po tom, co jsem po prvním zabalení zvážila batoh, a málem jsem omdlela, když jsem zjistila, že má 26 kg, musela všechno vytahat a začít balit znovu a polovinu věcí vyházet. Nakonec jsem se i se svými třemi objektivy dostala na 22 kg.
Večer jsme měly fantastickou večeři a já musím přiznat, že lepší jídlo jsem dlouho neměla. Servírovaly se samozřejmě švédské speciality, včetně lososa nebo lingonberry pudding. A to byl poslední večer v teplé posteli po reálném jídle.
Další den ráno jsme vstávaly v 5.30, abychom se autobusem dopravily do městečka Abisko, odkud se trek začínal. Byla jsme první skupina ten den, co vyrážela, takže jsme v 9.00 byly už připravené na startu.
Vůbec nedokážu popsat tu atmosféru v Abisku. Všude byly stovky lidí s obrovskými krosnami, všichni se usmívali a mě bilo srdce neuvěřitelným tempem. STRAŠNĚ jsem se těšila, až vyrazíme! Nedokázala jsem ani sedět, ani stát, pořád jsem nervozně přešlapovala a odpočítávala minuty do startu.
Konečně odbila devátá hodina a my se daly do pohybu. První den nás čekalo šílených 24 kilometrů, takže jsme nasadily vražedné tempo. Prvních pár kilometrů bylo docela náročných, protože tu bylo pořád dost lidí. Přeci jenom Fjällräven Classic se letos zúčastnilo 2000 lidí a chvilku trvá, než se rozprostřou po trailu.
DAY 1
Nikkaluokta –> asi 5 km dál za Kebnekaise
DOHROMADY 24 KM
První den se šlo asi polovinu vzdálenosti lesem, který zas tak zajímavý nebyl, ale jakmile jsme se dostaly dál za stanici Kebnekaise, začala to být pastva pro oči! Najednou se změnil terén z listnatých lesů na hory a travnaté pláně a dokonce byl konečně poprvé vidět sníh. Na horu Kebnekaise se i často leze a je z ní nádherný výhled, takže jestli tu někdy budete, určitě se tam vyškrábejte! My na to bohužel neměly dost času.
Původní plán bylo dojít hlavně do check pointu na Kebnekaise, ale guidové věděli, jak bude přecpaná, takže nás hnali ještě dalších asi 5 km dál, do údolí, za což jsem jim byla nakonec docela vděčná. Měly jsme fantastický místo na spaní, kde široko daleko nebyl nikdo.
Uvařily jsme si naší supr dupr véču z pytlíku, o které musím napsat něco víc, protože mi dost utkvěla v paměti. Víte co se říká o instantním jídle, které se zalévá horkou vodou….:D Ale tohle, to bylo něco neuvěřitelnýho. Přísahám bohu, že to jídlo by lepší než to, co jsem schopná si já doma uvařit z čerstvých surovin! Byly tam takový bomby, jako trhaný hovězí s bramborovou kaší, losos s kuskusem nebo chilli con carne. Tyhle pytlíky vyrábí nějaká norská značka a příprava opravdu spočívá v zalití horkou vodou. Fígl je asi v tom, že suroviny jsou sušený mrazem a ne chemickýma nesmyslama. Je to dost drahá sranda, v norsku jsem je našla v nějakém obchodu a jeden pytlík stál v přepočtu asi 350 Kč, ale kdo si potrpí na dobrém jídle i na trekách, rozhodně by tohle měl zkusit.
V noci dost foukalo a jak jsme nebyla ani já, ani moje tent buddy, zvyklá na šustění stanu, moc jsme toho nenaspaly. Ráno se vstávalo v 6:30.
DAY 2
asi 5 km za Kebnekaise –> Sälka
DOHROMADY 22,5 KM
Druhý den jsem už začly přicházet moje fotografické orgasmy. Nejen že jsem se táhla jako smrad, ale ještě k tomu jsem šla neustále poslední, takže jsem musela často skupinu dobíhat.
Ten den jsme překročily neuvěřitelné množství mostů a většina cesty byla po dřevěných lávkách, které byly postaveny v těch největších močálech.
Trochu už se nám pletly nohy, ale tempo jsme měly pořád docela slušné. Po každé hodině jsme si dělaly dvacetiminutovou přestávku, během které jsme do sebe stihly natlačit Snickersku a sundat na chvíli boty, aby si nohy trochu odpočinuly. I druhý den jsme byly na nohou přeci jenom asi 11 hodin.
Dost velkou většinu času hustě pršelo, nicméně díky skvělému vybavení jsme byly všechny v suchu. Jen vařit v dešti bylo dost nepříjemný.
DAY 3
Sälka –> Alesjaure
DOHROMADY 28,5 KM
Třetí den nastala krizovka a to nás čekala nejdelší část. Vstávaly jsme ještě o hodinu dřív, abychom opravdu stihly celých 28,5 km. Táhly jsme se dost pomalu a já měla nohy pořádně unavené. Už na začátku mě začal pobolívat ten můj zkryplený kotník. Teda na jiném místě, než obvykle, což mě dost překvapilo, ale nijak jsem bolest neřešila. Chodit se s tím dalo. Ke konci dne se mi bolest rozjela až do lýtka a večer jsem si už nestoupla na špičku.
DAY 4
Alesjaure –> Kieron
DOHROMADY 18 KM
Čtvrtý den ráno musela jednu slečnu odvézt helikoptéra, protože prostě už nemohla dál. Měla na nohou puchejře o velikosti dvacky. Čímž nechci strašit, ale toho chození bylo opravdu hodně. Trasa nebyla nijak náročná na stoupání, po horách jsme prakticky nechodily, ale 12 hodin chůze denně dá taky zabrat. A když máte neprošlápnuté boty, cesta vrtulníkem v polovině zaručena!
Počítala jsem to a denně jsme musely spálit kolem 5000 kcal, takže některé slečny už čtrvtý den hlásily, že jim jsou volné kalhoty. Což teda nebyl můj případ, protože jsem byla zásobená několika desítkama Snickersek.
Postupně ubývalo i váhy, protože jsme odjídaly pytlíky s jídlem. Vodu jsme nenesly nikdy, protože jsme pily přímo z místních potoků. Byly křišťálově čisté, takže jim člověk i docela věřil.
DAY 5
Kieron –> Abisko
DOHROMADY 17 KM
Pátý den jsme zase chytly energii a šlo se na pohodu. Asi možná protože jsme věděly, že už nám zbývá opravdu kousek. Těch 17 km se zdálo jako 5, což možná bylo způsobené i tím, že na checkpointu v Kieronu se podávaly PALAČINKY!!!!! S marmeládou a se šlehačkou!
Asi pět kilometrů před cílem jsme míjely neuvěřitelný canyon s tyrkysově modrou řekou, kde jsme načerpaly poslední zbytky energie.
Kolem druhé hodiny jsme procházely cílem za bouřlivého potlesku pořadatelů a těch, kteří přišli před námi.
Do cíle jsem se prakticky dokulhala, protože bolest v kotníku už byla dost nesnesitelná, ale…
ZVLÁDLY JSME TO!!!!!!!!!!!! UŠLY JSME 110 KILOMETRŮ VYSOKO NAD POLÁRNÍM KRUHEM!!!!!
A pocity v cíli? Když jsme procházely finish line, vyhrkly mi do očí slzy. Když jsem se otočila za sebe, bulely jsme všechny. Bylo to dojemný a já byla šťastná jako blecha, že jsme to dokázaly. Neřekla bych, že jsem si sáhla na dno, ale opravdu to jednoduché nebylo.
A víte na co jsem myslela v ten moment? Na to, že stoprocentně jednou půjdu Pacific Crest Trail. Nevím kdy, ale jednou určitě jo. Protože tyhle momenty jsou absolutně k nezaplacení a nevyrovná se jim zatím nic na světě.
Ještě mě napadlo napsat vám statistiky letošního Fjällräven Classic Sweden, protože mi přišly docela zajímavý!:)
Tak třeba, že letos se pochodu zúčastnilo 2000 lidí ze 38 různých zemí. Nejvíc zastoupená země byla samozřejmě Švédsko s 26%, hned za ním Německo s 15% a na třetím místě byla překvapivě Jižní Korea z 13%. Treku se zúčastnilo 40% žen, což je zatím nejvíc od doby založení. Nejstaršímu hikerovi bylo 74 let a nemladšímu 3 roky. Dokonce 1 člověk se vydal na trek o berlích a několikrát jsme ho i potkaly! Přibližně 4% lidí trek nedokončí, což mi taky tak strašné nepřijde!:) A ze všech participantů šlo Fjällräven Classic poprvé 82% a zbylých 18% podruhé nebo více.
No a spoustě z vás jsem ještě slíbila info o tom, co mívám na tyhle treky s sebou a hlavně na sobě. Vzhledem k tomu, že jsem byla pět dní na cestě, batoh musel být opravdu dobře zabalený, protože každých dvacet deka bylo znát. Takže snad na nic nezapomenu! Začnu od nejdůležitějšího:
VYBAVENÍ
- Trekové boty – na těch záleží úplně ze všeho nejvíc, protože právě ty rozhodnou o tom, jestli pochod dokončíte, nebo ne. Já měla Hanwag Banks II GTX, odkaz TADY. Jestli můžu něco doporučit, tak nikdy nechoďte na dlouhé treky v nových botech, vždycky si je prošlápněte na nějakých krátkých. A ne, takovýhle trek opravdu v teniskách nezvládnete:)
- Krosna – druhá nejdůležitější věc, na které se nevyplatí šetřit, protože ta ovlivní to, jestli stanete na finishline v křečích v zádech nebo v pohodě. My jsme měly možnost vyzkoušet Fjällräven Abisko 65, přičemž jak už název vypovídá, jednalo se o 65 litrovou krosnu. Odkaz TADY.
- Stan – nikdy jsem si nemyslela, že stan je důležitý, do té doby, než jsem poznala Fjällräven Abisko Shape 2. Při pouhých 2,3 kg patří mezi nejlehčí stany a já nechápala, jak může tak obrovský stan být tak lehoučký. Nejen, že by se v něm vyspali v pohodě tři lidi, ale obrovská je i jeho předsíň, kam schováte bez problému 5 obrovských krosen, dvě kola, nebo tři lidi na židličce. Odkaz TADY.
- Spacák – vyzkoušely jsme spacák Fjällräven Abisko W Three Seasons, který byl do -2°C a musím říct, že to občas nestačilo. V noci teplota padala dost k nule, takže jsem se občas musela do něj zabořit i hlavou, abych se nebudila zimou. Odkaz TADY.
- Základní vrstva oblečení – na treku většinou funguje metoda vrstvení. Moje základní vrstva se skládala většinou z tenkého trička (odkaz TADY nebo TADY) a pod kalhotami jsem občas mívala obyčejné bavlněné legíny z H&M, protože je mi většinou o trochu větší zima, než ostatním, hiihi:)
- Trekové kalhoty + legíny – Pokud nepršelo, po cestě jsem střídala dvoje kalhoty. Jedny byly širší a o něco teplejší (odkaz TADY), druhé byly trekové legíny, které konečně přišly do prodeje! Nechápu, že nikdo nikdy předtím nevymyslel trekové legíny, protože je to ta nejpraktičtější věc ever a můžu je doporučit všema deseti. Tenhle kousek je asi mým nejoblíbenějším!:) (odkaz TADY)
- Fleecová mikina – většinu času jsme trávily ve fleecové mikině (která podle toho na konci treku vypadala:D), protože na tričko to rozhodně nebylo, péřová bunda se nehodí na chození a waterproof bunda nedýchá. My na mikině měly ještě speciální nášivky Fjällräven Classic Sweden 2017 a ty bohužel k dostání nikde nejsou, ty se dostaly jen účastníkům pochodu. Na klasickou verzi bez nášivky odkaz TADY.
- Waterproof bunda – zrovna ve Švédsku prší každých dvacet minut, takže bylo třeba mít voděodolnou bundu při ruce. My jsme vyzkoušely Fjällräven Abisko Eco-Shell Jacket, která nepromokla ani po tříhodinovém hustém dešti. Odkaz TADY.
- Waterproof kalhoty – k voděodolné bundě jsou samozřejmostí i voděodolné kalhoty, se kterými mám stejnou zkušenost, jako s bundou. Nepropustily jedinou kapku. Jejich širší střih je dán tím, že se většinou oblékaly přes jedny ze zmíněných kalhot. Skvělé je to, že se dají rozepnout od spoda až ke kolenům, takže člověk nemusí sundavat boty, když začne zničeho nic pršet. Odkaz TADY.
- Teplá péřová bunda – jakmile jsme měly pauzu, nebo se večer utábořily, začala být samozřejmě zima, protože se člověk přestal hýbat. Při těchhle příležitostech jsme oblékaly Fjällräven Abisko Padded Pullover, která opravdu zahřála. Upřímně péřové bundy nesnáším, ale jejich efekt jim musím nechat. Jsou lehounké a neuvěřitelně teplé. Odkaz TADY.
- Vaření – naše instantní kuchyňka se skládala z bomby & vařiče & malého hrnce na vaření vody (odkaz TADY), lžičky (odkaz TADY), láhve na vodu (odkaz TADY) a třech různých misek (odkaz TADY) a nože. Všechno bylo od značky Primus a nemohla jsem si ho vynachválit! Ve vařiči se pětistupňová voda z potoka začala vařit za dvě minuty!!!! Chápete to?!
- Jídlo – veškeré teplé jídlo (tzn. snídani, oběd, večeři) zajišťovala norská značka DryTech. Jejich produkty s názvem Real Turmat jsem chválila už dřív. Stránky mají bohužel převážně v norštině. Odkaz TADY. Zbytek jídla spočíval v energetických tyčinkách, čokoládách a sušených (často i sobích) masech.
- Trekové hole – nesměly chybět ani hole, ale ty jsou jediné, u kterých si nevzpomenu značku, nicméně si nemyslím, že na značce záleží. Já mám doma Leki a jsem s nima nadmíru spokojená, ale jak říkám, u holí kvalita není důležitá tak, jako třeba u spacáku.
- Fototechnika & elektronika – takže zase a znovu, píšu to pořád a všude a stejně dostávám dvacet dotazů denně čím fotím a už mě vážně nebaví odpovídat. Všechno je focené Canonem 80D a objektivy jsem měla tři. Canon 50 mm f1.4, Canon 10-22 mm a Tamron 17-50 mm f2.8, které jsem neustále střídala. Video je natočené ale převážně pevnou padesátkou. GoPro jsem měla s sebou taky, ale nevytáhla jsem ho snad ani jednou. Dál jsem táhla 4 náhradní baterky do foťáku (po cestě není jediná elektrika, kde by se dalo cokoliv nabít), a hodně výkonnou powerbanku, myslím že má 40.000 mAh a taky podle toho váží (řekla bych tak kolem půl kila minimálně).
- Other – zbytek váhy batohu mi zaplňoval rychleschnoucí ručník, pár bavlněných třiček navíc, repelent, sluneční brýle, čepice, rukavice, spodní prádlo, malá kosmetická taštička s deodorantem, toaleťákem (toalety na treku nejsou), kartáčkem, pastou a hřebenem (který jsem použila jednou..:D). Nic víc z hygieny nepotřebujete. Věděla jsem, že se nebudeme 5 dní mýt (:D), takže jsem se s nějakým šamponem ani neobtěžovala. Pokud bychom nešli s guidama, který měli first aid kit, tak bych si do batohu přibalila ještě Ibalgin a náplasti:)
UFFFFFFFFFF !!!!!! Takže anooo, tohle je ode mě už vážně všechno a já myslím, že jsem pokořila nejdelší článek so far! Už se těším na překlad! 😀 A jestli jste to dočetli i vy až sem, tak klobouk dolů!:)
Kdyby vás ještě cokoliv napadlo, dejte vědět do komentářů, ráda odpovím! Ale jestli se mě ještě někdo zeptá, čím fotím, tak si ho najdu a osobně praštim! 😀 Jo a pár fotek je od oficiální fotografky Anette Andersson, která byla úplně nejskvělejší! <3
Každopádně bych ještě ráda ještě jednou poděkovala Fjällrävenu a Hanwagu, kteří mi umožnili zažít nejkrásnější týden (vlastně dva!) tohodle léta! Neuvěřitelně si vážím toho, že na tak skvělý event pozvali zrovna mě, obyčejnou holku z Česka.
Pa,
E.