Ahoj!
Právě jsem se vrátila ze Slovinska a pořád nemůžu uvěřit tomu, co jsem zažila! Nikdy bych neřekla, že zrovna Slovinsko bude patřit na mojí top pětku zemí, které jsem navštívila. Možná právě proto, že jsem neměla tak vysoké očekávání, se mi tam tak strašně líbilo. Článek je trošku delší, než obvykle a fotkami jsem taky nešetřila:)
Jeli jsme ve čtyřech, kromě mě a Vojty se k nám přidala i moje dobrodružná mamka s její kamarádkou a dohromady jsme na Slovinsku strávili 6 dní.
Balení probíhalo hodně narychlo, protože jsem v neděli pozdě večer přijela z Karlových Varů a hned v pondělí ráno jsme vyráželi na tuhle cestu. Protože mi asi před měsícem vykradli sklep s komplet turistickým vybavením, musela jsem si pořídit spoustu věcí znova. Vzhledem k tomu, že jsme měli naplánovaný dvoudenní trek na Triglav, malý batůžek nestačil a musela jsem mít krosnu. V obchodech jsem nemohla asi dva týdny najít takovou, která by splňovala všechny moje požadavky, a tak jsem zabrousila na internet, kde jsem ji konečně našla. Je značky Quechua a našla jsem jí na internetových stránkách Decathlonu. V kamenném obchodě ji měli jen v Brně, a tak jsem si jí musela nechat objednat a poslat do Prahy, což nebylo úplně lehké, ale po chvilce přemlouvání prodavačky se podařilo, haha:)):D
— Pro ty, koho zajímá moje vybavení, sepsala jsem tu rady, podle čeho vybrat to správné—
Začnu tedy krosnou (odkaz TADY). Pořídila jsem si 60-litrový batoh s kovovou konstrukcí, která je podle mě hodně důležitá pro záda a vzhledem k tomu, že jsem v batohu tahala přibližně 20 kg 15 hodin denně bych se bez ní neobešla. Důležité je také dobré polstrování na bederním pásu, protože ten musí být utažený, aby celá váha batohu neseděla na (u většiny lidí už tak přetíženém) trapézu. Záda samozřejmě musí dobře dýchat, protože právě tam se člověk potí nejvíc. Pro mě osobně je také hodně důležité, aby měl batoh dobře řešené kapsy. Nespokojila bych se pouze s jednou velkou, protože po cestě potřebuji mít po ruce spoustu věcí a asi bych vyletěla z kůže, kdybych pokaždé, když bych něco potřebovala, musela batoh sundat ze zad a lovit věci ze dna batohu. Má dvě postranní kapsy na vodu, další dvě postranní kapsy, kam jsem umístila všechny objektivy, takže jsem je měla hned po ruce. Po stranách batohu jsou i gumičky na turistické hole. Samozřejmostí je oddělené dno, které by mělo nést tu největší váhu, protože je vespod – tam jsem zabalila všechno jídlo. Horní kapsa nad hlavou je oddělitelná a pouhým rozepnutím přezek za krkem ji lze odepnout, přendat přes hlavu a lovit věci přímo před sebou. Jak geniální! Na každé straně bederního pásu jsou dokonce dvě malé kapsy, kam se mi vešel telefon a GoPro, které také musím mít neustále po ruce. Co se té hlavní kapsy týče, tak ta je rozepínatelná po celé délce batohu, takže pokud bych potřebovala něco, co mám až na dně, nemusím vyndavat všechno navrchu, ale stačí zip jen rozepnout:)
Pořídila jsem si i nové hole od Leki, které mi pomáhají spíše při sestupu, protože odlehčují kolenům a kyčlím takže pokud plánujete taky dlouhou túru, turistické hole si určitě pořiďte!:)
Mám i nové turistické boty od Adidasu (odkaz TADY) , které jsem si objednala na jejich e-shopu, v kamenné prodejně v Praze jsem je nikde neviděla. Tentokrát jsem si pořídila kotníkové a nemohla jsem si je vynachválit. Jsou sice na váhu těžší, ale noha je v nich stabilnější. Určitě bych nevolila žádné jiné, než Gore-Tex, protože nepromoknou. Důležitá je samozřejmě i kvalitní podrážka, abyste necítili každý kámen, ne který šlápnete. Tyhle Adidasky mají podrážku Continental (ano, opravdu je to ten výrobce pneumatik!:D)
Anyways, zpátky k našemu výletu!
— 1.den —
Cesta z Prahy na naše cílové místo na Slovinsku trvala asi 7 hodin, takže jsme dorazili v pondělí večer. Ubytovaní jsme byli v apartmánu v městečku s názvem Kranjska Gora, které leží přímo pod sjezdovkou v národním parku Triglav, takže jsme to měli blízko do hor. Dali jsme si véču a šli do hajan, abysme byli fresh na úterní mini-trek v horách.
— 2.den —
Původně to měla být taková malá rozcvička před výstupem na Triglav a výběr trasy jsme nechali na mojí mamce, protože ta jediná měla čas naplánovat všechny treky. To byla ale největší chyba výletu. Mamka naplánovala 25-km okruh z Trenty k turistické chatě Zasavka Koča, která je umístěná ve 2100 m.n.m., a tak převýšení, které jsme museli zdolat se rovnalo výstupu na Everest. Původně jsme měli pokračovat ještě k Triglavským jezerům, ale to jsme vzdali, protože ty byly další tři až pět hodin chůze. Cestu zpátky jsme zvolili ještě o něco delší s úvahami, že když je delší, tak nebude tak strmá. To jsme se ale ukrutně spletli, cesta byla totiž naopak delší, ale zato horší (!). Vedla přes Zadnicju a k autu jsme se vrátili asi v 9 večer, totálně vyčerpaní.
Od tohodle okamžiku byly všechny mamčiny návrhy a nápady přijímány s nedůvěrou, kontrolovány na internetu a v mapách a ověřovány lstivými dotazy v informačních centrech.
— 3.den —
Třetí den jsme si museli dát pauzu, protože nás tak strašně bolely nohy, že jsme ani jeden nemohl ráno ani vstát z postele, takže rozcvička opravdu splnila účel:D Vyrazili jsme omrknout vodopád Šum a Slap Peričnik, které byly jen pár kroků od parkoviště. Delší trasu bychom asi nezvládli. Zabrousili jsme i na důchodcovskou procházku kolem soutěsky Vintgar. Dřevěné můstky a průzračná voda byla pastvou pro oči:)
Odpoledne jsme se zastavili i v malém městečku Bled, ležící u nádherného jezera a chvilku jsme se na jedné z pláží natáhli. Voda v jezeře byla ledová, takže jsem do ní smočila jen palec u nohy. Na tenhle malý výlet jsem si s sebou vzala svůj nový batoh od Fjällräven s názvem Re-Kånken a dokonale jsem ladila s okolím!
— 4.den —
Čtvrtý den nás čekal konečně ten vytoužený výstup na Triglav. Tahle nejvyšší hora Julských Alp měří 2865 m a k jejímu zdolání jsme potřebovali dva dny. Pokud nasadíte vražedné tempo, výstup se dá asi zvládnout za jeden den, ale my jsme se nechtěli nikam hnát. Navíc na Triglav vede několik různých cest. Rozmýšleli jsme mezi severní a jižní cestou. Ta severní byla podle průvodce o dost kratší, zato ta jižní vedla kolem Triglavských jezer, které jsme druhý den nestihli, a tak jsme se rozhodli vrchol zdolat právě z jihu. Vyráželi jsme od Bohinjského jezera (konkrétně od parkoviště u chaty Koča pri Savici v nadmořské výšce 653 m.n.m)
Hned na začátku nás čekal příšerný krpál s převýšením 600 m k prvnímu z jezer – Črnému jezeru. Pokračovali jsme Dolinou triglavských jezer, která mi připomínala Gruzínské hory. Dokonce nám po cestě zapózovalo i stádo kozorožců. Pokračovali jsme na Hribaricu a Dolič, což bylo nejprve opět prudké stoupání do nadmořské výšky cca 2400 m.n.m a do turistické chaty, která byla umístěná ve 2151 m.n.m. nám chybělo už jen sejít těch 250 výškových metrů dolů.
Do chaty s názvem Tržaška koča, neboli Koča na Doliču jsme dorazili téměř v 19:30. Naše plánované výpočty vycházely tak, že do chaty dorazíme kolem páté, v chatě necháme batohy a ještě odpoledne vyběhneme na Triglav, ale v půl osmé večer jsme byli rádi, že jsme vůbec do chaty dorazili za světla.
Navíc jsme málem skončili bez ubytování v pokoji, protože rezervace platí jen do 17h a pak platí systém – kdo dřív přijde. Nakonec jsme pro nás čtyři dostali pouhá 3 lůžka na pokoji pro pět lidí. Ubytovali jsme se tedy spolu se dvěma sympatickými Holanďany.
Večeřeli jsme venku, v mlze a při 2°C ne proto, že bychom se chtěli kochat dechberoucími výhledy, ale protože společná jídelna byla narvaná hlučnými juchajícími slovinskými důchodci.
Odpadli jsme ve 21:00, po 18 kilometrech a 1900 výškových metrech, nemytí, smradlaví a já spolu s Vojtou na jedné úzké posteli. I přes únavu jsme se nakonec skoro nevyspali, protože náš sympatický holandský spolunocležník chrápal jak dřevorubec.
— 5.den —
Pátý den jsme vstávali v 5:00, abychom byli na Triglavu první. Vycházeli jsme při svítání a podle stop ve sněhu bylo poznat, že na naší trase opravdu první jsme. Po dvou hodinách jsme se dostali k poslední části výstupu – k ferratám. Vybavení (sedák a helmy) jsme si půjčili v Kranjske Goře za 10 euro/den, ale kdo se nebojí výšek, zvládnul by to pravděpodobně i bez jištění.
Triglav (2864m) byl dobyt v 9:45.
A pocity? Vyčerpaní, ale neskutečně šťastní. Byli jsme nad úrovní mraků a já si připadala, jako kdybych stála na střeše toho nejvyššího mrakodrapu. Nic, na co bychom dohlédli, nebylo vyšší než my. Nohy se mi klepaly jako kdyby se měly každou chvíli rozpadnout na tisíc kousků, ale za to utrpení opravdu stálo za to a nelitovala jsem jediné vteřiny toho šíleného výstupu.
Triglav je sice národní hora Slovinců, ale tady nahoře jsem měla pocit, že je to národní hora Čechů. Čeština jednoznačně vedla.
Když se vrcholek začal plnit lidmi, byl čas začít sestupovat dolů. Protože jsme na chatě batohy nakonec nenechali, rozhodli jsme se, že nepůjdeme stejnou cestou, ale vezmeme to po hřebeni přes Malý Triglav (2725 m.n.m.), Triglavskou škrbinou (2650 m.n.m.), Dom Planika (2401 m.n.m) a Vodnikov dom (1817 m.n.m.). Byla to opět delší, ale zato horší cesta. K naší smůle nevedla jen z kopce, jak by každý předpokládal, ale neustále jsme sestupovali několik stovek metrů dolů, abychom vzápětí mohli stejný počet výškových metrů znovu nastoupat. Po 12 hodinách chůze nám došlo, že tímhle tempem přijdeme k autu o půlnoci a nikomu z nás se nechtělo lézt po skalách za tmy. Proto jsme posledních několik kilometrů prakticky utíkali.
Po neuvěřitelných 17 hodinách a 32 kilometrech jsme v půl desáté dorazili k autu. Domů do Kranjske Gory nám zbývala ještě hodinka jízdy autem, kterou jsem statečně odřídila já, ale z cesty si vůbec nic nepamatuju.
Z celého výletu na Triglav jsem jsme si přinesli poučení, že když je na turistickém značení v triglavském národním parku do cíle 2 a ½ hodiny, buďte si jistí, že v tomto čase to zvládnete pouze v případě, že budete celou cestu běžet.
— 6.den —
Šestý den ráno se naše chůze podobala vlnění Johna Travolty v Pomádě. Bolely nás kolena, kyčle, záda a někoho i ruce:D. Sbalili jsme se a kolem poledne jsme vyrazili na průzkum řeky Soča. Začali jsme ovšem v městečku Bovec pozdním obědem s užasným místním dezertem – kobariški škrkavki nebo tak nějak:D Pak jsme omrkli vodopád Slap Virje. Několikrát jsme se ujistili, že skutečně lze zajet autem až k vodopádu. Další zastávka byla Kobaridu – starý kamenný most přes řeku a nakonec působivá Velika Korita – 750 metrů dlouhá a 15 metrů hluboká soutěska s tyrkysovou řekou.
Sobotní výlet jsme zakončili západem slunce na nejvýše položené silnici Slovinska – 2072 m.n.m. na Mangartském sedle. Potom už za tmy vyrážíme směr ČR. Do Prahy jsme dorazili kolem 5:00 ráno a zapadli do postele:)
