Ahooooj!
Takže já se konečně hlasím v plné polní zase zpátky v Praze po všech mých cestovačkách a s prvním článkem z hor! Tentokrát jsem zavítala do italských Dolomit a musím přiznat, že se mi tam líbilo snad ještě víc, než v Tatrách, a to už je co říct!
Dohromady jsem v Dolomitech strávila 4 dny, ale podle toho, co všechno jsem tam zažila mi přijde, že jsem tam byla snad měsíc!:) S sebou jsem vzala mamku, mojí věrnou parťačku.
V pátek ráno v 6 jsme vyrazily autem z Prahy. Protože jsme věděly, že si budeme chtít vylézt i nějakou ferratu, ve městečku Cortina jsme se ještě zastavily, abychom si půjčily ferratové sety. Kolem 3 odpoledne jsme už parkovaly na parkovišti pod chatou Rifugio Auronzo, odkud jsme začínaly naše putování. Je dobré vědět, že k chatě se dá dojet až autem a pohodlně zaparkovat, nicméně za silnici od jezera Misurina k chatě se platí asi 25 euro/auto. Nicméně si myslím, že to za to stojí, protože i samotná silnice je nádherná a je z ní vidět široko daleko.
Auto jsme na parkovišti nechali a dál se vydali pěšky. Měli jsme namířeno k chatě Dreizinnenhütte, kde jsme plánovaly i přespat. Je to sice jen necelých 5 kilometrů, nicméně jsme neustála zastavovaly a fotily, takže jsme se do chaty dostaly až po asi třech hodinách:D
Není divu, že jsme neustále fotily, protože jsme prakticky celou dobu šly kolem nejznámějšího (a taky nejkrásnějšího) skalního útvaru v Dolomitech nazvaného Tre Cime. Počasí nám vyšlo zatím docela hezky, vyhcházely jsme za modré oblohy, postupně se zatahovalo a jakmile jsme dorazily do chaty, začlo mrholit a v dálce dokonce i blýskat.
Do chaty Drezinnenhütte jsme dorazily za šera a modlily se, aby ještě měli místo na spaní, protože jsme samozřejmě neměly žádnou rezervaci. V horských chatách to ale většinou chodí tak, že vás nikdy nevyhodí s tím, že nemají místo. Pokud jsou plné všechny postele, maximálně vás uloží někam do kuchyně na zem:)
Naštěstí měli ještě pár volných míst, takže nás uložili do přilehlé chatky spolu s dalšími 4 nocležníky. Za noc v chatě jsme zaplatily asi 25 euro za osobu.
V sobotu ráno jsme po snídani vyrazily k hoře Paternkofel, na kterou vede ferrata. Dá se k ní dostat přímo od chaty Dreizinnenhütte, začátek trasy je jen pár kroků vlevo (pokud stojíte zády k chatě) od ní. Na fotce je to ta špičatá hora vlevo od Tre Cime.
Ze spoda Paternkofel vypadal docela děsivě a zdálo se, že je tak strmý, že se na něj přeci nebude dát vylézt, ale nějakým záhadným způsobem jsme to zvládly. Zajímavé je to, že na začátku trasy se leze tunely, které tu jsou od první světové války. Nic pro klaustrofobiky, často jsme se musely skoro až plazit po zemi. Závěrečná část v tunelu je po schodech, ale určitě nezapoměňte čelovky, je tam pochopitelně pořádná tma. Občas se z tunelu dalo vykouknout malým okénkem na vzdalující se chatu a jezero pod ní.
V průvodci psali, že se dá ferrata zvládnout za hodinu a půl. My jsme ji lezli dvě a půl, a to ze stejného důvodu jako vždycky 😀 Nedokážu být objektivní, co se náročnosti týče, protože jsem v tomhle ohledu celkem sebevrat a nemám žádný pud sebezáchovy. Mně náročná nepřišla, ale byla tam místa, kde stačilo, aby vám uklouzla noha a pokud byste nebyli navázaní, letíte kilometr dolů.
My jsme ferratu lezli s patnáctikilovou krosnou, což nedoporučuju z důvodu úzkých míst, kde potřebujete být trochu mrštní. Nahoru jsme se dostali kolem poledne, kdy tam ještě nebylo moc lidí. Málokdo, kdo spal na chatě se na tuhle ferratu vydal, takže jsme byli mezi prvními, kdo sem dorazil.
A jak už jsem psala na Instagramu, viděla jsem hodně kopců, hor a skál a výhledů z nich, ale tenhle… Tenhle byl zatím ten nejkrásnější. To mě jen utrvdilo v tom, že se sem stoprocentně vrátím, a tentokrát v zimě, když budou Dolomity pod sněhem.
Když se vrcholek začal plnit horolezci, stejnou cestou jsme slezli zase dolů a u chaty si dali půlhodinový voraz. Potom jsme se vydaly zpátky k chatě Auronzo, ale opačnou stranou, takže jsme Tre Cime obešly dokola. Jestli se někdy vydáte do Dolomit a nejste úplně ferratový typ, stoprocentně si tuhle desetikilometrovou stezku projděte, protože vám ukáže tenhle skvost ze všech stran, a že za to stojí! Okruh kolem Tre Cime opravdu náročný není, převýšení bych odhadla tak kolem 300 metrů maximálně a po cestě jsme potkávaly i děti.
Odpoledne jsme dorazily zpátky k našemu vozu a stejnou cestou sjely zpátky k jezeru Misurina. Další ferratu, kterou jsme měly naplánovanou, byla Ivana Dibona. Jenže na treku jsem zjistila, že jsem si zapomněla náhradní baterku (samozřejmě i nabíječku) do foťáku, bez které jsem nehodlala pokračovat, takže jsme se vrátily zpátky do Cortiny s nadějí, že budou nějakou prodávat.
Baterku mi jedna milá paní v obchodě ochotně za 4 eura nabila, a my se vydaly k chatě Rio Gere, odkud jsme měly v plánu vyjet kousek lanovkou, abychom se vyhnuly té nudné části cesty. Jenže na silnici, vedoucí k Rio Gere, postávala policajtka, která nás informovala o tom, že je cesta zavřená, protože tam včerejší flash flood (blesková povodeň? nebo jak se to překládá?:D) smetla vesnici. To bylo asi to blýskání, co jsme viděly z dálky na Drezinnenhütte. Dokonce tam prý někdo zemřel, takže jsme se bezeslov otočily a vrátily se zpátky do Cortiny, kde jsme narychlo zarezervovaly ubytování v hotelu a přespaly právě tam, s tím, že ráno uvidíme, co se dá dělat.
Jenže v noci znovu řádila neuvřitelná bouřka a když jsme se ráno chtěly kamkoliv dostat, polovina silnic byla zaplavená. Ve zprávách hlásili už 10 obětí. Některé zabil blesk na ledovci Marmolada, jiní se utopili a na další se sesunuly kameny. Nemohla jsem tomu uvěřit, ale opravdu všechny okolní řeky se vylévaly z korit a kolem silnic byly polámané stromy.
Rozhodly jsme se tedy přejet o kousek vedle, jedinou silnicí, která byla otevřená a vybraly jsme trek AlpiniSteig.
Zaparkovaly jsme dole pod lanovkou a vyvezly se opět kousek nahoru, abychom si ušetřily dvě hodiny nudného výšlapu lesem. Když jsme vystoupily z lanovky, lehce poprchávalo, ale řekly jsme si, že nejsme z cukru a vyrazily na trek. Jenže po hodině šplhání skoro kolmo nahoru se během pěti minut zatáhla obloha a nad námi začaly blýskat blesky v intervalo pěti vtěřin a hřmít tak nahlas, že jsem myslela, že ohluchnu. Načež se spustil takový slejvák, že jsme se musely schovat pod kameným převisem a chvíli sečkat.
Jenže z chvíle se stala hodina a půl a nám začala být zima. Z třiceti stupňů se ochladilo na takových 7. Rozhodly jsme se, že to tedy riskneme a zkusíme se dostat do chaty jen pár metrů nad horní stanicí lanovky. Určitě si představíte, jak rychle jsme běžely, když nahoru nám trvalo se dostat hodinu a půl a dole jsme byly za 25 minut. Holé mýtiny jsme přesprintovaly a skoro doslova uskakovaly před práskajícími blesky. Ještě po tom, co jsme věděly, že blesk zabil dva lidi předešlý den.
Musím se přiznat, že nikdy v životě jsem se snad víc nebála a tohle mě utrvdilo v tom, že hory nejsou taková sranda, za jakou jsem je poslední dobou už považovala. Tenhle zážitek mě zase vrátil zpátky na zem.
Když jsme dostaly do chaty a vtrhly dovnitř promočené na kost, okamžitě jsme vzbudily obrovský zájem. Poklidně večeřící italští důchodci na nás koukali, jako kdybychom přiletěly z Marsu a pani chatářka se nás ptala, jestli jsme v pořádku.
I když byly teprve asi 4 hodiny odpoledne, hned jsme se ptaly, jestli v chatě můžeme i přespat a zbytek neděle strávily v bezpečí na chatě. Bouřka ustala až k ránu a dokonce vykoukla i modrá obloha. Jely jsme hned první lanovkou dolů, nasedly do auta a odfrčely na poslední zastávku tohodle výletu – k fotogenickému jezeru Braies, ke kterému se dá dostat autem.
Jenže u odbočky, která byla asi 9 kilometrů od jezera stál další policista a nám bylo okamžitě jasné proč. I tuhle silnici smetla včerejší povodeň, nicméně pěšky se k jezeru dostat dalo, tak jsme po chvilce váhání zaparkovaly auto u odbočky a vyrazily na devítikilometrovou procházku po silnici pěšky.
Po cestě jsme ale viděly zaplavené domy do prvního patra, zničené silnice, rozmlácená auta převrácená na střechy, všude bahno, svodidla zmuchalná do kuličky jako kdyby na ně spadla dvacetitunová lokomotiva a několik desítek hasičských aut, dávající dohromady škody.
Jezero Braies bylo plné spadaných stromů, které vytahovaly bagry a zakalené tak, že se vůbec nepodobalo tomu, co jsem viděla na fotkách. I tak ale bylo samozřejmě nádherné. Výhodou bylo to, že tam skoro nikdo nebyl, haha:)
A to je z mých dolomitských dobrodružství všechno!:) Koho by to zajímalo, píšu to snad všude, ale radši i tady, batoh mám od Quechuy, boty jsou Terrex od Adidasu a legíny, ve kterých chodím treky jsou běžkařské od Axonu. Fotky jsou focené Canonem 80D a širokoúhlým objektivem Canon 10-22mm.
Kdyby zajímalo ještě někoho něco, dejte vědět, ráda zodpovím!:)))) A kdyby se ke mně někdo předběžně chtěl přidat na zimní (cca listopad/prosinec) trek po Dolomited, dejte taky vědět!:)))
E.