Ahoooooooj!
Tak je to tady! Slibovaný článek z Mt Blancu! Doufám, že se těšíte! 🙂
Nejvyšší horu Evropy jsem chtěla vylézt už dlouho, takže někdy před dvěma lety jsem začla tuhle expedici plánovat. Naplánovala jsem jí na květen 2016, všechno měla zařízené, sbalené, zaplacené, ale v den odjezdu se předpověď počasí zkazila tak, že jsem musela expedici celou zrušit. Přesunula jsem jí o rok později na léto 2017, ale situace s počasím se opět opakovala. Bohužel výstup na tuhle krásku je závislý z 99,9% na počasí, takže se s tím nedalo nic dělat.
Expedici jsem po třetí přesunula na červen 2018. A 19.6. jsem seděla v autě směr Chamonix. Předpověď vypadala fantasticky. Žádné sněhové bouřky a orkány, sněhové podmínky ideální, teplotní taktéž a ledovec stabilní. Čekala mě zatím nejtěžší výprava v životě a já se na ní těšila jako malé dítě. Tohle byl ten můj sen, který se mi nepovedl dvakrát splnit. A já seděla v autě. Tep 250. Motýli v břiše.
V Chamonix jsem se potkala s francouzským průvodcem Mikou. Udělali jsme equipment check, aby měl jistotu, že nehodlám na Blanc lézt v Converskách.
Odpoledne jsem měla volné, a tak jsem si skočila padákem. Umíte si představit lepší místo na paragliding, než nad Chamonix? Já teda ne. Ve vzduchu se nám povedlo díky ideální termice zůstat neuvěřitelnou hodinu a půl, což je takový první malý zázrak. Dokonce jsem natrefila na instruktora, který jako první vzhlétnul z dvoutisícového vrcholu Le Brévent a přistál na skoro pětitisícovém Mt Blancu. Paraglide mě baví takovým způsobem, že přemýšlím, že si udělám na padák papíry a budu lítat.
Další den ráno mě čekal guide v lobby mého hotelu a vyráželi jsme na dva tréninkové dny. To je minimum, co musíte absolvovat s guidem, který vás nikdy předtím neviděl a neví, jaké máte zkušenosti. Běžně s ním musíte strávit skoro týden, ale mně se ho podařilo po e-mailu přemluvit, že nějaké zkušenosti mám, takže jsme to zkrouhli na dva dny.
Vyrazili jsme na italskou stranu Blancu lanovkou k chatě Torino, odkud jsme podnikali tréninkové a aklimatizační výstupy. Mika po několika minutách pochopil, že nemám absolutně pud sebezáchovy a začal mě nazývat chamois. Možná si jen nepamatoval moje jméno, ale od té doby mi neřekl jinak. Přespali jsme v chatě Torino a druhý den mě vzal na o něco obtížnější horu, jejíž hřeben měl stěží půl metru.
Celý jsme ho přelezli o dvě hodiny dřív, než bylo plánováno, čímž trénink skončil a my se odebrali zpátky do Chamonix, kde jsem celý zbytek odpoledne odpočívala, neustále kontrolovala sbalený batoh, nabíjela veškerou elektroniku a nervózně přešlapovala po pokoji, než jsem ulehla.
Samozřejmě jsem nespala ani minutu. V hlavě jsem měla jen to, jak stojím na vrcholu. Byla jsem strašně nervózní. Ten stejný pocit jsem měla den před státnicema, kdy jsem v noci taky ani oko nezamhouřila.
Ráno jsem snad poprvé v životě vstala na prvn zvonění budíku. Vyběhla jsem z postele takovou rychlostí, že by si někdo mohl myslet, že jsem v posteli objevila třímetrovou anakondu.
Mika mě vyzvedl v 9:00, kde jsem pro jistotu byla o dvacet minut dřív. Původně jsme měli v plánu Mt Blanc zdolat od Aguille di Midi, ale lanovka na ní byla zavřená. Zvolili jsme tedy o něco lehčí alternativu přes Gouter. Přejeli jsme autem k lanovce Nid D’Aigle, která byla zavřená jen napůl. Vyvezli jsme se do první mezistanice asi v 1900 m.n.m. a odtud jsme museli až do 4810 pěšky.
Spaní první noc jsme měli zarezerované v chatě Tete Rousse (asi 3200 m.n.m). Většina lidí spí v Gouter Hut (asi 3800 m.n.m.), ale tam měli bohužel plno, což nám trochu prodloužilo summit day. První den jsme tedy museli překonat převýšení z 1900 do 3200 m.n.m. a druhý den (summit day) ze 3200 do 4810 a potom zpátky do Gouteru ve výšce 3800 m.n.m., kde se nám podařilo zarezervovat ubytování alespoň po cestě dolů. Zpátky totiž do Tete Rousse by to byla sebevražda, takže jsem byla docela ráda.
První den šel jako po másle. Měla jsem spoustu energie a nadšení, takže jsme se do Tete Rousse dostali už kolem třetí odpoledne. Mačky jsme ani nepotřebovali, takže to byl opravdu zatím jen běžný hike. Zbytek odpoledne jsme probírali nad mapou plán na summit day, počasí a další nezbytnosti. Do postele jsme ulehli asi v 8 večer.
Druhý den ráno jsme vstávali kolem 4:00 a byli jsme jedni z posledních, kdo opouštěl chatu. S čelovkami jsme se brodili zmrzlým sněhem, od pusy nám šla pára v neobvykle rychlém intervalu. Dýchalo se hůř. Nebylo vidět na krok a obloha byla posetá hvězdami. Bylo úplně jasno.
Do Gouteru jsme se dostali asi v 6:30 ráno a tam si dali první pauzu. Bohužel předpověď se ze dne na den změnila a summit hlásil 80 km/h vítr. Když jsme s Mikou hleděli na předpověď, poprvé jsem si všimla i jeho zneklidnění. S takovým větrem je výstup příliš nebezpečný, a tak jsme vyčkávali v chatě na další předpověď nebo zprávy od těch, co se na summit vydávali odsud už po půlnoci.
Zanedlouho začali přicházet z vrcholu první horolezci s ne příliš šťastným výrazem na tváři. Bylo nám jasné, že podmínky nepřejou. NIKDO, kdo se vydal z Gouteru už po půlnoci, vrchol nedobyl. Všichni to otočili před posledním nebezpečným hřebenem asi ve 4400 m.n.m., kde vítr byl tak silný, že podrážel nohy. Rozhodli jsme se ještě počkat. Bylo asi 7 ráno a abychom to na vrchol a zpátky do Gouteru stihli, museli jsme vyrazit nejpozději v 10:30.
Když jsem viděla všechny, kteří se museli vrátit, jsem poprvé zapochybovala, že se na vrchol dostaneme. Ne kvůli svojí vyčerpanosti a spánkovémiu deficitu, ale kvůli počasí. Zase to počasí. Na Gouteru jsme čekali přes dvě hodiny, já dokonce usnula na supermana na stole, ale vzbudil mě Mikův hlas: „Chamois, let’s go. It’s time.“ Bylo asi 9:15. Následovala moje reakce podobná anakondě předchozího rána.
Nasoukala jsem se do plné výstoje, což mi díky únavě a rozespalosti trvalo nezvykle dlouho. V 9:30 jsme ale už navazovali lano. „On y va ou pas?“ utrousil Mika a my se vydali do strmého kopce.
Neuměla jsem si moc představit, co 80 km/h vítr znamená, ale jakmile jsme se dostali na první hřeben, poprvé jsem si uvědomila, jak nepříjemný tenhle výstup ještě bude.
Sníh byl úplně zmrzlý. Vzduchem se hnaly malé jehly ledu, přímo proti nám a zabodávaly se nám do obličeje. Když mi náhodou vykoukl nos nebo tváře z pod bundy, musela jsem se otočil zády k větru. Bylo to jako tisíc nožů, které se mi zabodávaly do kůže.
Tupě jsem jen zírala do země a bála se podívat, kolik cesty nám ještě zbývá. Věděla jsem ale, že ještě několik hodin. Zírala jsem si dál na boty. Čas se táhl jako smrad a každý krok trval snad minutu. Pokaždé, když jsem zvedla hlavu, viděla jsem jen bílo, Miku přede mnou a pohupující modré lano, na které jsem byla navázaná.
Když jsem zvedla hlavu asi po třech hodinách, měla jsem dojem, že už to nemůže být tak daleko, ale jakmile jsme dostali na vrchol, který jsem považovala za summit, objevil se v dálce další. A takhle se to opakovalo asi třikrát, než jsme ten opravdový vrchol měli přímo před sebou. Tepovka se mi zvedla ještě dvojnásobně a nestíhala jsem dýchat. Nebo spíš jsem zapomínala dýchat. Přestala jsem zírat na svoje boty a rozhlížela se kolem. Pár kroků před vrcholem se mi zamotalo lano do maček a já jsem se rozplácla do zmrzého sněhu.
DOKÁZALI JSME TO! KOLEM POLEDNE JSME KONEČNĚ STÁLI NA VRCHOLU MT BLANCU.
Zahodila jsem cepín a padla jsem na kolena. Uronila jsem slzu štěstí a první co mě napadlo bylo, že na mě mamka určitě bude pyšná. I když jsem neudělala státnice, stála jsem na nejvyšší hoře tisíce kilometrů široko daleko. Na summitu jsme byli úplně sami.
Foukal tam takový vítr, že jsme byli za pět minut promrzlí na kost. Cvakli jsme pár fotek a vydali se na sestup.
Zpátky do Gouteru jsme se dostali asi ve 2 odpoledne. Po konverzaci s některými horolezci jsme nabyli dojmu, že většina lidí vrchol kvůli větru nedobyla. Nacpala jsem si špunty do uší a uklidila se do postele. Usnula jsem okamžitě a spala až do večeře. Po večeři jsem vytuhla znova. Byla jsem úplně vyčerpaná.
Do mezistanice lanovky, kterou jsme před třema dny přijeli, jsme přišli asi v poledne. Věděli jsme, že jsme v bezpečí a teď se nám nemůže už nic stát. Obvolala jsem rodinu a kamarády, dole se rozloučila s Mikou a ubytovala se znovu v hotelu. Nechtěla jsem řídit zpátky takhle unavená, takže jsem přespala ještě jednu noc a do auta sedla až další den.
Ale nejela jsem domů. Rovnou po výstupu mě totiž čekala další cesta, takže jsem se dopravila do Curychu, odkud jsem odlétala na další dobrodružství. Kam? To se nechte překvapit! :))))
A pokud máte nějaké dotazy, sem s nimi! :))))
E.
