Ahoooooj!
Minulý týden jsem se vydala s mamkou na východ slunce na Sněžku. Byla to snad ta nejspontánnější akce, kterou jsem kdy podnikla, protože celý nápad vznikl doslova pár hodin před odjezdem. Vypadalo to totiž na pěkné počasí a dva a půl metru čerstvého sněhu.
Z Prahy jsme vyrážely v 1:45 v noci. Mamka utahaná po celém dni v práci a já s namoženýma nohama po fitku. Po dvou hoďkách jsme už ocitly v srdci Krkonoš a ve 4:00 jsme zamykaly na Pomezních boudách auto. Měly jsme s sebou jen mačky, čelovky a dvě proteinové tyčinky. Já jsem šla klasicky s desetikilovým batohem (dva foťáky & dron), mamka na lehko.
Už po pěti minutách jsme se dostaly do černočerné tmy a jediné světlo široko daleko byly naše čelovky. První část až na chatu Jelenka byla pohodová, nedalo se z ní sejít, protože byla projetá rolbou. Jakmile jsme ale vylezly z lesa nad chatou, stopa zmizela a my se musely orientovat jen podle přibližného směru, který jsme si pamatovaly z léta. Vyrazily jsme rovně nahoru. Mačky jsme ani nenasazovaly, protože sníh byl tak akorát Na hřebeni se začalo trochu rozednívat. Začal ale tak foukat vítr, že se nedaly ani sundat rukavice. Bylo sice „jen“ -15°C, ale pocitově to kvůli silnému větru šlo až k takovým -25°C. Pomalu ale jistě mi začaly tuhnout nohy a prsty už jsem kvůli mrazu necítila.
Vědomí toho, že východ je už za pár minut, nás ale drželo při tempu a my konečně v 7:00 stály na vrcholu. Byly jsme tam první. Těsně po nás dorazilo pár Poláků z polské strany, pravděpodobně z Luční Boudy nebo Slezského Domu, kde spali. Vsadím se, že tam žádní další pražáci, kteří byli ještě o půlnoci v posteli, nebyli.
Východ slunce byl naprosto epický, jak jinak – no můžete sami posoudit:)))
Na vrcholu se nedalo vydržet déle než 15 minut, a ani pár dřepů to nezachránilo. Hnaly jsme dolu jak nejrychleji to šlo, abychom se zahřály a po deváté jsme dorazily k autu. Kdyby se nám chtělo, tak jsme v 11 v práci, ale my jsme se ještě zajely podívat na jedno místo, o kterém vám ale povím příště! 🙂
E.
