Eco-Challenge – nejtěžší závod na světě

Ahoooj!

Eco-Challenge. Nejtěžší závod na světě. Sen každého adventure závodníka. Jedním slovem je to šílenost.

Byl to obyčejný den v lednu 2019. Přesně před rokem. Volal mi kamarád, že prý by chtěl na nějaký závod, ale že jim chybí do týmu holka, jestli bych nejela. Všechno jsem nevědomky odkývala anižbych věděla, o jaký závod se jedná. O pár dní později mi volá znovu, že „jsme in“ a ať si nic neplánuju na září. Poprvé mi sdělil název závodu a já začala googlit. Když na mě vyskočilo „the toughest race on Earth“, docela jsem se vyděsila, do čeho jsem se to namočila.

Team Turk & Bear Grylls!

A co je to Eco-Challenge?

Teprve tehdy jsem se dozvěděla, že je to črtrnáctidenní, 650 km dlouhý závod těmi nejdrsnějšími podmínkami. Každý rok probíhá Eco-Challenge jinde, tentokrát na tichomořském ostrově Fiji. Závodí nějakých 60-70 týmů z celého světa, každý složený z 5 členů. Disciplín bylo letos 6: hiking/running, kolo, lezení po laně a slaňování v nedotčené džungli, rafting na divokých řekách, sailing a paddleboard na otevřeném oceánu.

Spánku minimum nebo vůbec žádný, k jídlu každý den tyčinky, oříšky a sušené ovoce. Bez mobilu, bez GPS, bez jakékoliv elektroniky, jen s mapou a kompasem.

To je Eco-Challenge. Tehdy jsem si to vůbec neuměla představit, ale dneska už vím, co to vlastně znamená v reálu.

Přípravy na Eco-Challenge

Některé týmy se adventure racingem živí. To ovšem nebyl náš případ. Naštěstí jsme v týmu měli jednoho člena, který se už Eco-Challenge třikrát zúčastnil. Jediné, co jsme věděli bylo to, že musíme trénovat. Hodně. A tady nastal první problém. Jednak jsme všichni měli fulltime práce, ze kterých si nemůžete jen tak vzít půl roku volno, což zásadně ovlivnilo naší frekvenci tréninků. A druhý háček tkvěl v tom, že polovina týmu žije v Turecku a druhá v Česku, takže potkat se na společný trénink bylo dost náročné.

Společné tréninky jsme nakonec absolvovali pouze 4 – v Chorvatsku, dvakrát v Turecku a jednou v Japonsku. Nikdy jsme ale nebyli kompletní, vždycky někdo chyběl.

Přetržené vazy v kotníku

Na předposlením tréninku, asi měsíc před odletem na Fiji se mi povedlo v Tureckých horách Kačkar natrhnout si vazy v kotníku. Dostala jsem berle, spoustu prášků a pevnou ortézu. Když jsem v istanbulské nemocnici doktorovi vysvětlovala, že to musí za měsíc srůst, že jedu na nejtěžší závod na světě, klepal si na čelo. Dělala jsem ale všechno pro to, abych dokázala nemožné a opravdu odletěla.
A to se povedlo a 26.srpna jsem odlétala do Japonska, na poslední trénink. Berle jsem odhodila asi týden před odletem. Za dva týdny od odhození berlí už jsem vítězoslavně stála na nejvyšší hoře Japonska. Můj turecký tým, včetně mě, byl ready to kick asses.

Proč jsem závodila za tým Turecko?

Náš tým byl tak trochu international. Tři Turci, jeden Turko-Američan žijící v Česku a já Češka. Museli jsme si ale vybrat zemi, za kterou budeme závodit a s velkou převahou Turků to padlo právě na Turecko. Byla jsem v v týmu jediná holka, zároveň taky nejmladší, ostatním bylo 50+.
Členů bylo sice 5, ale závodili jen 4 – ten pátý byl jakýsi support. Doplňoval nám jídlo a vozil nám vybavení z místa na místo, abychom mohli třeba z paddle boardu přeskočit na kolo.
Nutno taky podotknout, že jsem 3 ze 4 členů nikdy předtím v životě neviděla. Pojilo nás ale to nejzásadnější – adventure spirit a slušná fyzička.

Eco-Challenge se zúčastnil i jeden ryze český tým, se kterým jste možná viděli rozhovor na DVTV. Dalšího čecha jsem objevila v Kolumbijsko-španělském týmu.

Tři, dva, jedna, START!

Z Japonska jsme letěli rovnou na Fiji. Na letišti jsme se dokonce potkali s japonským týmem, který jsme poznali na první pohled – šest obrovských kontejnerů s vybavením a týmová trička s logem Eco-Challenge. Vybavení, včetně kol, jsme museli mít vlastní a taky si jejich přepravu zařídit. Cestování s kolem, kufrem a obrovským 120L gear boxem nebyla sranda.

Na Fiji jsme přijeli pět dní před startem. Jen zabalit si nám trvalo tři dny. Museli jsme být opravdu precizní, co si vzít s sebou, protože každý gram se na čtrnáctidenní expedici počítá. Kdyby nám naopak cokoliv chybělo, nemuselo by to skončit dobře. Mezi základní vybavení, které jsme měli u sebe většinu času, patřilo jídlo, oblečení, mapa, kompas, lékárnička, mačeta, sedák, záchranná vesta nebo helma.
Další dva dny jsme absolvovali briefing a testy zdatností, aby se organizátoři ujistili, že nespadneme z lana a umíme vše, co potřebujeme. Mimochodem jsme dávno před závodem museli získat potvrzení od certifikovaných instruktorů na rafting, sailing, první pomoc a lezení & slaňování.

5.září všechny týmy společně startovaly na jihovýchodní straně ostrova. Bohužel vám nemůžu napsat nic konkrétnějšího o průběhu závodu nebo našem umístění, protože se celý závod natáčel. Tenhle rok z něj bude na Amazon Prime několikadílový dokument/seriál a my podepsali mlčenlivost. Řeknu vám ale jaké to bylo! 🙂

Jaké to je závodit na nějtěžším závodě na světě?

Šílené. Náročné. Ale skvělé a nezapomenutelné. Ani jednou jsem nepřemýšlela o tom, že bychom to vzdali, ale byly tři momenty, kdy jsem si říkala, že jestli tohle dáme, tak už všechno.

1 – Místo jízdy na kole jsme se brodili bahnem po kolena a kolo táhli na zádech. Třináct hodin v kuse, v dešti a tmě. Naše rychlost byla asi 400 metrů za hodinu. Po třech dnech absolutně beze spánku a vyčerpaní k smrti. Halucinace přišly okolo čtvrté hodiny ráno. V tuhle chvíli jsme se i poprvé ztratili. Rozhodli jsme se, že si dáme prvních dvacet minut spánku. Doslova jsme se skáceli dolů k zemi, někdo do bláta, někdo do trnitého křoví a v tu ránu všichni spali. Nevím, jestli by se to dalo nazvat „usnutí“ nebo „omdlení“. Já zůstala vzhůru. Byla jsem hlavní navigátor, takže kompas a mapa patřily mně. Za těch dvacet minut jsem dokázala rozluštit, kde jsme se ztratili a kudy se vrátíme zpátky do požadovaného směru (…)

2 – Na paddle boardu jsme bojovali nejen na otevřeném oceánu, ale i na řekách. Proti proudu. V tuhle chvíli pršelo jako z konve a byla noc – jak jinak. Demotivující moment bylo když jsem se podívala směrem ke břehu a můj paddle board se nehýbal. Vůbec. Narazili jsme na dost silné proudy, ale přes souš se obejít nedaly. Popadla mě panika, že nás proud odnese zpátky tam, odkud jsme z posledních sil připluli. Nakonec jsme se po půl hodině z proudu dostali a pokračovali dalších 30 kilometrů.

3 – Bilibili. Tak se nazývá fijiánský raft vyrobený z bambusových kmenů, svázaných k sobě provazem. Raft se potom pohybuje tak, že se odpichujete od jednoho dlouhého bambusu, pádla tu nejsou. Bilibili jsme si museli vyrobit sami. Na jednom voru byly dva lidi. Byla pro změnu černočerná noc a nebylo absolutně vidět, kudy plujeme a jestli před námi náhodou není třeba vodopád. To by nám snad neudělali, říkala jsem si. Protože jsme ho vázali narychlo, po nějakých 15 hodinách se nám začal potápět, takže přední část byla asi 30 cm pod vodou.
Nicméně to byls ideální příležitost, jak se trochu prospat. Jeden bude makat, druhý spát a po třech hodinách se budeme střídat. Jenže ten, co zrovna spal, ležel prakticky celý v ledové vodě. Spánek byl v tu chvíli silnější než zima, ale po probuzení jsem dostala takovou zimnici, že jsem se nemohla několik hodin přestat klepat. Tehdy mi bylo fakt ouvej.

Eco-Challenge Vol. II…?

Přežili jsme všichni, i když zranění byla spousta. Můj kotník ale nějakým záhadným způsobem vydržel. Chlapi vypadali jako z koncentráků, tipla bych si, že shodili takových 5-8 kilo. Ironie je ta, že já asi 3 kila při závodu nabrala. Únavu jsem totiž kompenzovala jídlem, a tak jsem měla většinou i dost energie.

I přesto, jaké to bylo trpení, jsme měli i skvělé zážitky, kdy jsme se nasmáli a nebo obdivovali krásnou, nedotčenou přírodu. Vsadím se, že se ani domorodci nedostali do míst, co my.

Po skončení závodu jsme si dali několikadenní odpočinek na hotelu, který jsme strávili víceméně spánkem, léčbou zranění, jídlem a čištění equipmentu od bahna.
Jestli jsem si představovala Fiji jako slunečné pláže s palmami, bílým pískem a tyrkysovou vodou, nemohla jsem se mýlit víc. Respektive pobřeží takhle vypadá, ale vnitrozemí je jeden velký neprostupný bahnitý prales s několika stovkami vodopádů a říček. Tam se ale běžní turisté nedostanou, takže ani já bych netušila, jak vlastně Fiji vypadá, kdybych se nezúčastnila Eco-Challenge.

Hned jak jsem přiletěla zpátky do Prahy, do hlavy mi přišla myšlenka „příští rok znova?“. Destinace příštího Eco-Challenge se zatím neví, takže jsem to nechala otevřené. Ale pokud by to byly hory, což je „my kind of thing“, reálně o tom popřemýšlím. Asi jsem vám to neřekla, ale mám fobii z otevřeného oceánu a dělá mi vážně problém jít si jenom zaplavat do moře na pláži. Takže pro mě byl největším challengem překonat strach a vydat se na otevřený oceán. V horách bych ale byla ve svém živlu.

Pokud jste dočetli článek až sem, tleskám! Fotek bohužel moc nemám, protože jsem s sebou pochopitelně neměla nic, na co bych mohla fotit. Takže je to taková směs z chvilek před závodem. Můžete se ale podívat na video z našich tréninků nebo fotky z minulého článku.

Zajímat vás určitě budou i finance, jako vždycky. Drahé to bylo úplně ukrutně. Nepamatuju si už přesně kolik, ale startovací fee bylo kolem 5000 USD/tým. Připočtěte k tomu equipment, tréninky a letenky a vyjde vám výsledná částka.

Více informací o Eco-Challenge najdete na jejich webovkách.
Kdyby vás cokoliv zajímalo, ptejte se! 🙂

E.