Ahoooj!
Dneska budu psát o nejkrásnějším ostrově ma Havaji. Jmenuje je Kauai a divím se, že jsem o něm před jeho návštěvou nikdy neslyšela. Profláknutý je Maui a možná Oahu, ale paradoxně ty se mi líbily nejméně.
Tak zpátky ke Kauai. Proč byl vlastně nejkrásnější? Je to dokonalá kombinace zelených hor a tyrkysového moře. Je to zároveň nejdeštivější místo na světě. Prší zde průměrně 350 dní v roce. Kauai je taky nejdivočejší z osídlených ostrovů, protože většina jeho vnitrozemí je právě pokryta špičatými nepřístupnými horami.
Udělaly jsme dobře, že právě na tomhle ostrově jsme strávily Štědrý den. Mrzí mě, že vám nedám žádné tipy na skvělé hotely, protože jsme za celý měsíc spaly jen ve dvou – v jednom na Štědrý den na Kauai a v druhém v Honolulu na Silvestra. Zbytek jsme prospaly v autě nebo ve stanu a nelituju toho.
Anyway, na Kauai jsme přiletěly odpoledne, absolvovaly jsme klasický dvojboj Rent a Car x Wallmart a vydaly se do vyhlídnutého kempu. Kemp byl dost děsivý a pohybovali se tam divný lidi, takže jsme nakonec přespaly v autě v nedalekém parku (bod pro mamku, že spaní v autě absolvovala – a ne jednou!).
Ráno jsme si obstaraly permity do dalších dvou kempů, vychutnaly jsme si skvělou kávu a vyrazily na první výlet – Kilauea Point, který je součástí ptačí rezervace, kde najdete všechny zástupce opeřenců na Havajských ostrovech. Nás přitahoval zejména krásný maják, ale den před Štědrým dnem bylo zavřeno. Při kochání nám dělaly společnost husy Nene, které pochrupovaly uprostřed silnice a kličkující auta je vůbec nevzrušovaly. Všude po ostrově jsou výstražné cedule, že se tam pohybují Nene, rychlost je často snížená až na 10 mil/hodinu, zatroubit by si nikdo ani nedovolil.
Pak jsme vyrazily na Queens bath, což jsou jezírka vytvořená na lávovém pobřeží. Je tam nádherná čistá voda a čas od času se přes hranu přelije větší vlna, což je teprve adrenalin. Chvíli jsme se koupaly s ostatními a pak jsme vyrazily dál po pobřeží a objevily jsme úžasné jezírko, kde jsme byly samy.
Pokračovaly jsme přes Princeville, což byl milionářský resort s golfovými hřišti a luxusními hotely a krásné surfařské městečko Hanalei až na Ke’e Beach, odkud startuje Kalalau Trail skrz celé Napali Coast. To byl náš sen, projít si tento dvoudenní trail. Říká se o něm, že je nejkrásnější na světě, a to co jsme viděly, to jen potvrzovalo. Jenomže počet turistů je z důvodu ochrany přírody dost regulovaný a permity byly minimálně na dva měsíce vyprodané. Nakoukly jsme aspoň na začátek a vrátily se zpátky přes Hanalei. Večer jsme kempovaly v Anini Beach Parku.
Ráno jsme se probudily do Štědrého dne. Probudily není úplně přesné, spíš jsme byly probuzeny. Na Havajských ostrovech, a na Kauai snad nejvíc, je totiž naprosto neuvěřitelné množství divokých kohoutů. Žijí na plážích, v pralese, v kráterech sopky i ve městech. A úplně nejvíc jich bylo vždy v těsné blízkosti našeho stanu. Ráno ve 4 začaly kokrhat a nepřestali, dokud jsme nevylezly ze stanu ven. Házela jsem po nich boty, láhve s vodou, ale jednak jsem se netrefila, a navíc kohouty to povzbudilo ještě k hlasitějšímu kokrhání. Nikdy na žádné z cest jsem nezažila, že bychom vstávaly nejpozději v pět ráno. Zas na druhou stranu jsme toho spoustu stihly a mamka měla radost, že mě nemusí budit ona.
Na Štědrý den vytrvale pršelo, byly jsme si zaplavat v santovských čepičkách na Hanalei Beach, pochutnaly jsme si na vánočních perníčcích a vyrazily jsme do Kapa’a, kde jsme měly první mastňácké ubytování v hotelu. Poprvé od příjezdu na Havaj jsme se koupaly v teplé vodě, vypraly jsme, dobily všechny baterky – na pokoji to vypadalo jak v nějaké veřejné dobíjecí stanici. Všechny el.zásuvky byly obsazeny mobily, notebooky, foťáky, stabilizacemi, dronem Gopročkami a powerbankami. Divím se, že jsme nevyhodily pojistky.
Večer jsme se oblékly do dlouhých šatů, namalovaly se a vyrazily na štědrovečerní večeři do vyhlášené steakové restaurace Bull Shed (celou dobu jsem si myslela, že se jmenuje Bull Shit)
Trochu nás překvapilo, že většina ostatních hostů byla v kraťasech a žabkách. Ale zas jsme tam byly ten večer určitě nejkrásnější. Daly jsme si shrimpsy, jakože kapr. A místo bramborového salátu krvavý steak. Vypily jsme sedmičku výborného vína a smály se celý večer.
Ráno na Boží hod jsme si vyrazily užít ještě hotelové příslušenství. Válely jsme se u bazénu a chillovaly až do oběda. Povalování se nám zalíbilo, tak jsme se ještě přesunuly na Poipu Beach a jediný fyzický výkon, který jsme za ten den zvládly byla cesta (většinou autem) na Spouting Horn, což je díra v lávovém povrchu, kde tryská do poměrně velké výšky voda, kterou tam natlačily vlny. Pak jsme se přesunuly do dalšího kempu Salt Pond.
A teď začalo to pravé dobrodružství. Ráno jsme vyrazily do Waimea Canyon a Koke’e State Park. Už samotná cesta byla nádherná, neustále jsme stavěly na různých vyhlídkách, kochaly se a fotily. První jsme chtěly jít Kukui Trail na dno kaňonu ve Waimea Canyon NP, ale po vánočních deštích byla cesta prakticky neschůdná, tak jsme si jí nechaly na později. Waimea kaňonu se říká „Grand Canyon Pacifiku“ a myslím, že srovnání rozhodně nelže. Je trochu menší, ale stejně hloubka 900 m je neuvěřitelná. Zvlášť na tak malém ostrově, jakým Kauai je.
Ve visitorském centru jsme nasbíraly všechny informace, zejména o počasí (po prudkých deštích nešla elektřina a některé cesty byly zavřené) a vyrazily jsme objevovat Koke’e State park. Začaly jsme klasikou – Kalalau Lookout, odkud jsme krásně viděly trasu Kalalau trailu a bylo nám smutno, že nám nebylo přáno ho jít. Další lookout na zahřátí byl Pu’u’okila Lookout.
Už se nám zdálo, že půda trochu vyschla a vrátily jsme se na Waimea Canyon Trail, 4 km dlouhá cesta kolem hran kaňonu. Převýšení 800 m a vyschlá cesta bylo jen zdání ze silnice. Vrátily jsme se úplně orvané a špinavé jak prasata. Přespaly jsme v Koke’e State campground, kde byla dokonce i sprcha. Sice venkovní a studená, ale luxusní.
Ráno jsme vyrazily na Nu’alolo Trail, na konci byl vista point s nádherným výhledem do Na Pali Coast a do údolí Kalalau Valley. Cestou jsme zase několikrát zmokly, což nevadilo, bylo teplo, ale cesty se proměnily v blátivou klouzačku, takže chvílemi to bylo opravdu dobrodružství. Navíc jsme se chtěly napojit na Awa’Awapuhu Trail a vybraly jsme si k tomu spojku, už zaniklou a neudržovanou cestu Nualolo Cliff Trail. Myslím, že její název hovoří za vše. I přesto, že jsme občas nemohly najít správnou cestu, protože byla zarostlá křovím, byl to jeden z nejkrásnějších trailů, co jsme kdy šly, taková malá náplast za Kalalau. Viděly jsme překrásné vyhlídky do údolí, a jako bonus ani nohu. Nepočítám kohouty. Ano i tady byli!!! Navíc přestaly lítat vyhlídkové vrtulníky, to bylo tak nádherné ticho. Původně jsme o vyhlídce vrtulníkem nad údolím uvažovaly, ale nakonec jsme konstatovaly, že se na tom cirkusu nechceme podílet. Prošly jsme ta nejkrásnější místa, vrátily jsme se do kempu až večer zase úplně odrovnaný, ale spokojený.
Ráno jsme vyrazily zase do buše. Vyrazily jsme na Pihea Trail až k Pihea Vista, ale cesta byla po deštích strašná, smýkaly jsme se jak po mýdle. Vrátily jsme se zpátky na Kalalau Lookout, přelezly zábradlí (já vím, že se to nedělá) a vyrazily směrem do údolí. Asi po hodině jsme narazily na takový přírodní „skywalk“, kde jsme vyfotily asi nekrásnější fotky. Strávily jsme tam asi 2 hodiny, došla mi baterka ve foťáku, ale krásnější výhled už asi nikdy neuvidím. Když jsme se vracely do kempu, podařilo se po čtyřech dnech nahodit elektřinu, takže jsme si ve visitorském centru daly kávu a něco malého k snědku. Konkrétně kokosovoé cookiesky, kdyby vás to zajímalo.
Ve visitorském centru byl signál a nám začaly chodit vyděšené sms, jestli jsme v pořádku. Nechápaly jsme, ale ranger nás informoval, že spadl vyhlídkový vrtulník se 7 turisty z Evropy a všichni zemřeli. Informace proletěla zprávami po celém světě. Byly jsme 4 dny mimo signál, takže se mnozí domnívali, že jsme to byli my. Jeden náš kamarád dokonce zalarmoval místní policii aby ověřil, že naše jména nejsou mezi oběťmi. Uf. Tímto děkujeme všem za starost.
Na závěr jsme si střihly ještě již zmiňovaný Kukui Trail, který vede úplně dolů do Waimea Canyonu. Poprvé nám zasvítilo sluníčko, takže jsme se okamžitě spálily.
Večer jsme se vrátily do kempu na Salt Pond, kde jsme se snažily usušit smradlavý stan. Čekal nás naprosto epický západ slunce. Jo západy slunce na Havaji opravdu umí.
Ráno jsme ještě vyrazily na Polihale Beach, ale cesta byla bahnitá, tak jsme nakonec relaxovaly na nějaké pláži u cesty. Vydržely jsme se povalovat asi hodinu a vrátily jsme se do Lihue a Kapa’a, kde jsme strávily zbytek dne obžerstvím a couráním po městě.
Poslední den brzo ráno jsme se šly ještě jednou (potřetí!) zeptat na permit na Kalalau Trail, ale bezúspěšně, takže se sem budeme muset ještě někdy vrátit. Protože to je přesně „what you need to see before you die“.
Chvíli jsme lítaly dronem nad Tunnel Beach, což byla určitě nejhezčí pláž, kterou jsme na Kauai viděly. Pomalu jsme se vracely k městu Lihue, odkud jsme druhý den brzo ráno odlétaly. Po cestě jsme ještě jednou vyletěly dronem u Princeville. Bohužel jsme musely jít kus po státní silnici, kde okolo nás svištěly obrovské trucky. Trošku jsem se bála, že jestli pojedou okolo policajti, určitě nás seberou, protože na takové silnici nemáme co dělat. Ale co bych pro parádní záběr neudělala, že?
Nakonec poslední zastávku jsme udělaly u Wailua Falls, kde jsme zase trochu dronovaly. Pak nám někdo poradil tajnou cestu dolů k vodopádu, a to teprve byla paráda. Nikde nikdo, tak jsme si pod vodopádem zaplavaly, našly jsme tam i starý nafukovací kruh, takže jsem se nechala chvíli pohoupat na vlnách.
Kauai byl za námi. Celkem jsme tu strávily 9 dní a rozhodně bychom tam vydržely ještě déle. Viděly jsme jen to nejdůležitější. Koke´e park nás naprosto uchvátil. Pokud někdy budete plánovat Havajské ostrovy, rozhodně si na Kauai nechte dostatek času. Určitě to za to stojí.
Na konec tradičně přidávám ještě mapu s místy, kde jsme zastavovaly/hikovaly. Na druhé mapě jsou kromě dalších zajímavých míst vyznačeny i kempy, ve kterých jsme spaly 🙂
Enjoy!
E.
