Ahooj!
Bohužel nemám ze sobotního Grand Prix Adidas Běhu pro Ženy žádné fotky, protože tam můj dvorní fotograf nebyl se mnou, nicméně se s vámi podělím o zážitky alespoň prostřednictvím dnešního #MotivationMonday. Pár fotek jste ale mohli vidět na mém Instagram Stories.
Jak už jsem psala v minulém fitness článku, na dlouhé běhy mě moc neužije, jsem spíš sprinter, než maratonec. Nicméně jsem tenhle závod na 5 km brala jako výzvu. Nijak jsem na něj netrénovala a 5 kilometrů v kuse jsem naposledy uběhla asi před 3 lety. Prostě jsem chtěla zkusit, jestli to zvládnu i bez tréninku.
V 18:00 jsme vyběhli z Náměstí Republiky a prvních dvě stě metrů jsem se cítila naprosto skvěle. Po prvním kilometru mi začly docházet síly, ale ještě pořád jsem všechny předbíhala. Někde na třetím kilometru mi vypadly sluchátka z uší a ztratila jsem tu gumovou část mých špuntů a bez hudby prostě nejedu, takže jsem trochu vypadla z tempa. Na cílové rovince, kde zbývalo 800 metrů do cíle jsem byla tak omámená skandujícími lidmi, že jsem zapomněla pravidelně dýchat a začlo mě tak nesnesitelně píchat v boku, že jsem myslela, že budu muset zastavit. Jenže zastavit se 800 metrů před cílem a před všemi těmi fandícími davy? Ani náhodou. Zavřela jsem oči a běžela dál. Přísahám bohu, že větší bolest jsem asi nikdy nezažila.
Zbývalo mi 100 metrů do cíle a viděla jsem už svůj čas. Ještě před závodem jsem si slíbila, že musím doběhnout do 23 minut. Vloni jsem měla čas 26 minut. Tabule sto metrů před koncem ukazovala 23:51 a mě v tu chvíli nenapadlo nic lepšího, než prostě z posledních sil udělat to, co umím nejlíp. Sprint. I přes tu bolest jsem zatla zuby a dala se Boltovského sprintu. Skandující dav začal fandit a křičet ještě víc. I když jsem věděla, že jsem vybíhala později a čas neodpovídal mému skutečnému času, musela jsem to prostě dát do 24 minut. Doběhla jsem s oficiálním časem 24:01 (jo, ta vteřina fakt naštve!!), ale můj reálný čas byl něco málo přes 23 minut.
Umístila jsem se na 44.místě z asi 1600 žen a zaběhla jsem si svůj osobní rekord.
Zastavila jsem se hned po cílové bráně a začlo se mi dělat černo před očima. Odpočítávala jsem vteřiny do omdlení. Představovala jsem si, jak mě tam záchranáři budou křísit před těmi davy. Naštěstí se tak nestalo, ale ta bolest byla pořád nesnesitelná. Rozešla jsem se vpřed a rozdýchávala to. Po pár minutách a půlce banánu mi už bylo trochu líp.
Nutno podotknout, že jsem páteční večer strávila do 6 do rána v baru s kamarády, kteří oslavovali státnice. Spala jsem dvě hodiny a celou sobotu mi bylo tak špatně, že jsem vůbec nic nesnědla:D Když vezmu v potaz tenhle fakt, tak jsem se svým časem nadmíru spokojená, nicméně se moc ráda vrátím ke svým sprintům a dřepům:))))
A co vy? Jaký máte čas na 5 km? Běžel někdo z vás sobotní Grand Prix se mnou? :)))
P.S. Na sobě mám nové kousky od D4FS!:)
Pa,
E.
