Ahoj!
Růžová a šedá je moje druhá neoblíbenější kombinace barev hned po černobílé:)) Vyhrabala jsem z útrob své skříně své staré růžové sako, které jsem neměla na sobě asi pět let a k němu oblékla nové tričko z Pull&Bear. Zamilovala jsem se i do nové čepice od české značky Never Same (tu a spoustu dalších super věcí můžete koupit TADY!). Zároveň jsem propadla trendu metalického tetování. Nenosím skoro žádné šperky a tohle je skvělá náhrada, jak doplnit jednoduchý outfit a přitom nechrastit jako vánoční stromeček. Já jsem si ty svoje pořídila na Partygirl.cz a jsem poctěna, že mohu být i jejich partnerkou!:)
Konečně mám zkoušky pro tenhle týden hotové, další mě čeká až příští týden ve čvtrtek, takže mám teď chvilku volna. A jak říká nápis na mém tričku: „Celebrate Every Tiny Victory“, slavím i tohle malé vítezství.
Poslední dobou ale hodně přemýšlím o tom, co bude, až budu mít školu hotovou a co se tak koukám kolem, tak nejsem jediná, komu se hlavou tyhle myšlenky honí. Je to super pocit si oddechnout, že udělám zkoušku z makroekonomie, ale co bude, až udělám státnice? Oddechnu si, ale co dál? Úplně nejvíc ze všeho bych chtěla odjet do mého vysněného San Diega, ale pracovat tam za barem není přeci to pravé ořechové.
Zároveň už mám spoustu nápadů, co bych mohla dělat tady v ČR, ale tím se mi úplně hroutí můj California Dream. Chtěla bych vlastní fitko, chtěla bych vlastní kolekci oblečení, chtěla bych dokončit školu a chtěla bych žít v Americe. Chtěla bych toho moc a nevím, co vlastně mám dělat jako první a pro jakou variantu se rozhodnout.
Jedna půlka lidí mi říká, že ekonomka je mi k ničemu, když stejně nebudu nikdy pracovat jako ekonom a druhá půlka mi říká, že je v dnešní době důležité mít vysokoškolský titul no matter what. Mám v tom poslední dobou takový zmatek a děsí mě to, že po státnicích nebudu o nic moudřejší.
Je mi „už“ 23 a spousta lidí kolem mě začíná pracovat na své kariéře. Když si představím, že dva roky tady v Česku budu vynakládat všechen svůj čas, energii a peníze na něco, co stejně za dva roky opustím a přestěhuju se do Ameriky a tam budu muset začínat zase od nuly, tak se mi do toho opravdu nechce. A když to neopustím, budu v Praze žít nadosmrti. Čím víc vás toho tady váže, tím těžší je odjet. Říkám si, že pokud neodjedu po škole, tak už nikdy.
Když si ale na druhou stranu představím, že odjedu do Ameriky hned po škole, pokusím se získat pracovní víza (což je skoro nereálné) a začnu tam pracovat na nějaké pozici, budu každý den vstávat v 6 ráno, vracet se domu přesně v 7 večer, na budování něčeho svého nebude přeci čas ani energie. Navíc nesnáším stereotyp. Sice budu v mojí vysněné Americe, ale budu obsluhovat lidi v restauraci? A ztratím tím dalších několik let života. To mě taky děsí.
Dobře, můžu odjet hned teď a začít s budováním kariéry dřív. Jenže to zase nebudu mít titul, který mám na dosah.
Přemýšlí někdo nad tím samým? Je někdo úplně stejně ztracen, nebo máte jasnou představu, jak bude váš život vypadat?
Krásný čtvrteční večer!:)
E.
WEARING:
Top – Pull&Bear
Pants – Stradivarius
Shoes – Asos
Blazer – Bershka
Beanie – Never Same
Tattoo – Partygirl.cz