V minulém článku z Faerských ostrovů jste se dozvěděli, jak jsme se vůbec ocitli na zaoceánském trajektu, mířící nejdřív na Faery, poté na Island. Tentokrát vám povím o tom, jak se mi splnil jeden z mých cestovatelských snů – vidět, jak sopka chrlí lávu. Ale všechno popořadě.
O aktivní sopce na Islandu jsme samozřejmě věděli dlouho dopředu, ale když jsme lístky na trajekt bookovali, vůbec jsme ani nepomysleli na to, že by mohla soptit ještě dalších několik týdnů. To, že jsme cestu na Faerské ostrovy spojili s Islandem tedy vůbec nebylo kvůli sopce. Jenže světe div se, sopka vesele soptila týden před naším odjezdem a soptila i když jsme přijeli na Island. Teprve na trajektu z Faer na Island jsem se tomu začala věnovat blíž, abych zjistila co a jak – jak dlouhý je hike k sopce, jak často soptí a v jakých intervalech, jak je nebezpečná a spoustu dalšího.
Trajekt nás vyhodil v malém městečku Seyðisfjörður na východě Islandu. A teď přichází zápletka, která vám možná nebude připadat podstatná, ale jakmile přečtete první polovinu článku, celé vám to bude dávat smysl. Jardu napadlo, že bychom si na tu sopku mohli koupit FPV dron. Stejně jsme ho dlouho chtěli a FPV záběry od sopky by bylo skvělé mít. Když jsme nasedali do auta, ptal se mě Jarda, jak daleko je Reykjavík. Právě v hlavním městě Islandu je jeden jediný Dji Store, kde čirou náhodou jednoho FPV drona měli. „Nevim, třeba 4 hodiny.“, plácla jsem.
Vyjeli jsme z trajektu a zadali Reykjavík do navigace. Navigace ukazovala 8:26 h, tak říkám: „Tyjo, to je divný, GPS ukazuje osm a půl hodiny!“. Načež Jarda praví: „A nemáš to pěšky?“. No, neměla jsem to pěšky. Seyðisfjörður byl nejdál od Reykjavíku, jak to šlo – oběma směry po Highway 1 to bylo stejně daleko. Tak jsme trochu sešlápli plyn a valili pro drona.
Do Dji Store jsme přišli asi 10 minut před zavíračkou, drona vyzvedli a přemýšleli jsme, co budeme dál dělat. No, sopka by měla být asi 45 minut od Reykjavíku, takže první, kam jsme zamířili, byla sopka. Rychle jsem zcheckla livestream na Youtube, kde bylo vidět, co se zrovna u sopky děje a jestli vůbec soptí. Na žádné z nainstalovaných kamer nebylo vůbec nic vidět, protože sopku halila hustá mlha. Stejně už nemělo smysl jezdit jinam, protože za chvíli byla tma, tak jsme to riskli a vyrazili k sopce Fagradasfjall na poloostrově Reykjanes – čistě z důvodu, že byla nejblíž.
Jak jsme málem nic neviděli
Když jsme přijeli na poloprázdné parkoviště, začalo pršet. Skvělý. Světla už nám moc nezbývalo, a tak jsme nasadili Gore-Texky a vyrazili na asi 4 km dlouhý hike. Všechno jsem měla zjištěné dopředu, takže jsem přesně věděla kudy jít i přesto, že sem nevede žádná oficiální stezka. Skoro celou cestu se jde po lávovém poli a je docela snadné se ztratit. Po asi 3 kilometrech padla mlha taková, že nebylo vidět na 4 metry. Po cestě jsme potkali několik úplně promočených lidí, na jejichž tvářích šlo jasně přečíst, že nic neviděli, jsou mokří a je jim zima. Když kolem nás procházel starší pár, zeptala jsem se jich, jestli došli k sopce a viděli lávu. Řekli, že sopku v té mlze (stejně tak jako spoustu dalších lidí) nenašli a po lávě nebyly ani stopy, a tak se otočili s tím, že se sem vrátí zase zítra. Začalo nám docházet, jak se věci mají. Sopka prostě spí. Samozřejmě jsme se ale chtěli přesvědčit na vlastní oči, takže jsme ještě přidali na tempu.
Když jsme se přehoupli přes kopec, a pak přes další a pak ještě jeden, uviděli jsme něco, na co nikdy nezapomenu. Maličký záblesk oranžové barvy v mlze. Jarda dvacet metrů přede mnou na mě něco hulákal, ale já mu nerozuměla ani slovo. Do té mlhy a deště ještě foukal vítr.
Oranžových záblesků začalo přibývat a my jsme za dalších pár minut stáli jen pár metrů od sopky, kterou halila mlha. Každou chvíli se ale metrový kousek mlhy roztrhal a my se mohli přesvědčit, že je to opravdu láva.
A pocity?
Ani si neumíte představit ty pocity, které se ve mně zmítaly. Chvíli se mi dojetím hrnuly slzy do očí, chvíli jsem se smála a někdy jsem si zase v duchu říkala, jestli se mi to celé nezdá.
Láva se hrnula všemi směry, ale mnohem pomaleji, než jsem čekala. K jedné z lávových řek se dalo dostat snad na 3 metry daleko. Blíž to nešlo, protože z ní šel žár, který pálil do tváří. I přes nějakých 7 stupňů bylo u sopky třeba 20. Nejzajímavější byl kráter, ve kterém bublala láva jako když se vaří voda v hrnci. Občas se z kráteru vydrala obrovská porce lávy, která přepadla přes hranu a rozsvítila část sopky jako nějaká vánoční světýlka. No co si budem, podívaná to byla naprosto neuvěřitelná. Snad dvacet minut jsme tam stáli jako opaření a jen zírali. Pak mě napadlo, že bych mohla něco vyfotit, takže jsem vybalila veškerou fototechniku a další dvě hodiny pobíhala sem a tam, fotila a natáčela, zatímco Jarda létal dronem.
Jak jsme málem přišli o drona
Vtom slyším: „Eliii, tak máme po dronu.“ Vůbec jsem nechápala, co se děje, ale hned mi to došlo, když jsem uslyšela pípání baterky od drona. Abych to vysvětlila pro ne-dronaře, dron má nějakou kapacitu baterie (běžně kolem 15-20 minut). Protože ale ví, že nějakou baterku spotřebuje na návrat do místa, odkud vzlétal, sám si vyhodnocuje, kdy je čas se vrátit a upozorní vás na to. Samozřejmě je tam nějaká rezerva, takže vy můžete na controlleru návrat zrušit a ještě pár vteřin létat. Jenže pak je hranice, kdy baterka je na hraně a dron se prostě rozhodne, že bude přistávat, protože už nemá baterku. A to už zrušit nejde. Jediné, co vy na controlleru můžete, je hnát dron určitým směrem, ale klesání zastavit prostě nelze. Problém nastává, kdy má pod sebou dron tekoucí lávu a začne klesat přímo do ní, a to byl ten moment, kdy jsem od Jardy slyšela tu větu. Dron byl 800 m daleko a začal přistávat do lávy. Jarda zuřivě mačkal všechny páčky – div, že je neutrhnul. Jako zázrakem dron nakonec přistál asi 2 metry za poslední lávovou řekou. Dodnes nechápu, jak se mu to povedlo, ale strašně jsem mu tehdy vynadala.
Zůstali jsme u sopky snad do půlnoci a nakonec přespali v autě na parkovišti s tím, že se zítra brzy ráno vrátíme, abychom jí taky viděli za denního světla a bez mlhy a deště.
Druhý den ráno se po lávě slehla zem. Sopka spala. Ani jsme se k ní nevydávali, protože z webových kamer bylo vidět, že se z kráteru jen kouří. Chtěli jsme tuhle podívanou zažít ještě jednou. Vydali jsme se na průzkum jiných míst, které ale nebyly dál než 100 km – to abychom se mohli případně rychle vrátit. Celý den jsem byla jako přilepená na mobilu a sledovala webkamery, ale sopka pořád spala.
Uplynul druhý den i třetí den a nám už docházel čas, a tak jsme se rozhodli, že vyrazíme dál. A teď přichází vysvětlení, proč jsem na začátku vůbec psala o tom FPV dronu. Sopka nesoptila dalších 14 dní. Byla to nejdelší hibernace od jejího prvního výbuchu v dubnu 2021. A tak kdybychom nevyrazili přes celý Island do Reykjavíku pro FPV dron, sopku a lávu nikdy neuvidíme, protože bychom to vzali pohodovým tempem se spoustou zastávek a k sopce se dostali za nějaké 2-3 dny. Díky bohu za ten nápad.
Další jeden a půl dne jsme pokračovali po Highway 1, abychom se vůbec dostali do vnitrozemí, kvůli kterému jsme na Island vlastně přijeli. Udělali jsme si pár zastávek, ale moc dlouho jsme se na nich nezdrželi, protože už jsme oba všechny ty skvosty z Highway 1 už viděli.
Jökulsárlón
Jökulsárlón je za mě jedno z nejkrásnějších míst Islandu. Je to ledovcové jezírko, které se tu vytvořilo přímo pod ledovcem Breiðamerkurjökull, patřícím k největšímu ledovci na Islandu, ale i v Evropě – Vatnajökull. Jökulsárlón leží přímo na Highway 1, takže ho nelze minout. Známý je hlavně proto, že v něm plavou mnohdy několikametrové kusy ledu, které se z ledovce odtrhly.
Jezera se krátkou říčkou vlévá přímo do oceánu, a tak tu vznikla další atrakce jménem Diamond Beach. Ta získala svůj název podle ledových úlomků, připomínající diamanty, které se povalují na pláži s černým sopečným pískem.
Bylo to právě tady, co jsme zaspali polární záři. Samozřejmě jsem měla nainstalováno několik desítek aplikací na hlídaní polárních září a všechny ten den hlásily vysoký index. Budík jsem měla nařízený na každou hodinu a poctivě jsem každou hodinu vystrčila hlavu ze stanu, zatímco Jarda tvrdě zařezával. Nic jsem celou noc neviděla ani náznak záře. Když jsme se ráno probudili, kamarád mi posílal příspěvek od nějakého fotografa z nějaké Facebookové skupiny s textem „včerejší polární záře nad Jökullsárlónem“. Na fotce byla úplně zelená obloha. Tak nechápu, kde se stala chyba v matrixu, když jsme oba byli ve stejný čas na stejném místě. Musela mi asi proklouznout v tu hodinu, co jsem zrovna spala.
Reynisfjara, Skógafoss a Gljufrabui
Dalších pár míst na Highway 1 jsme projeli obrovskou rychlostí, ale přeci jenom pár fotek vzniklo. Gljufrabui je nádherný vodopád, který leží hned vedle vodopádu Seljalandsfoss, který na sebe svou velikostí strhává veškerou pozornost. Podle mě je Gljufrabui mnohem hezčí, protože tu není tolik lidí a na rozdíl od Seljalandsfoss má neuvěřitelné kouzlo. Leží totiž uvnitř jeskyně, kam se mnohdy suchou nohou nedostanete.
Reynisfjara je považována za nejnebezpečnější pláž na Islandu. Ročně se tu utopí nejeden turista. Jsou tu silné proudy a často obrovské vlny, které na vás skočí zezadu když to nejméně čekáte. Díky několikametrovým čedičovým sloupům a temně černým oblázkům si budete připadat jako na jiné planetě.
Skógafoss je můj oblíbený vodopád. Pokud máte dostatek času, můžete tu podniknout super hike nad vodopád a ještě dál. Stačí vyšplhat po pravé straně nahoru a pokračovat proti směru řeky.
Sólheimasandur
Posledním místem, které jsme před odjezdem do Highlands navštívili, byl slavný vrak letadla. V roce 1973 tu přistál letoun amerického námořnictva, Douglas Super DC-3 Dakota a od té doby je z něj turistická atrakce. Říká se, že farmář, kterému letadlo spadlo na pozemek, využíval jeho zásoby paliva do svého traktoru ještě rok po pádu. K letadlu vede asi 3 km dlouhá cesta (6 km tam i zpět) a u Highway 1 je dokonce už i velké parkoviště.
Ještě rychlá koupačka v hot springs Hrunalaug a hurá do vnitrozemí!
Pro ty, kdo na Islandu nikdy nebyli, tak jen krátce zmíním to, že do vnitrozemí je potřeba auto, které má náhon 4×4, takže pokud se chcete do vnitrozemí vydat, myslete na to už při půjčování auta. Nejsou tu klasické asfaltové silnice, ale prašné nebo kamenité cesty s označením F. Krom toho spousta cest vede přes řeky, které je potřeba autem přebrodit. A to je občas docela oříšek i pro velký jeep. My jsme často měli vodu až po kapotu. Některé cesty jsou dokonce vhodné jen pro tzv. „modified 4×4 vehicles“, což znamená, že potřebujete ještě vyšší upravený podvozek (např. údolí Þórsmörk). Docela pěkné info o sjízdnosti F-cest najdete na webu safetravel.is, který se vyplatí občas omrknout, jestli někde nehrozí záplavy nebo není plánovaná nějaká uzavírka.
Do vnitrozemí jsme vjeli cestou F-208 a odbočili na f-210, která nás přes 3 řeky dovedla až k sopce Mælifell. Ne nadarmo se říká, že cesta je cíl, protože jsme neustále zastavovali a nechápali tu pustou sopečnou krajinu. Za celou cestu jsme potkali jedno auto, takže jsme usoudili, že to nebude hlavní vnitrozemská tepna.
Mælifell
Naší první zastávkou byla dokonale souměrná sopka jménem Mælifell, ležící jen pár kilometrů od ledovce Mýrdalsjökull. Sytě zelený kužel stojí uprostřed sopečného pouště, jako kdyby ho sem vůbec nepatřil. Pohled ze země je skvělý, ale při pohledu z dronu si fakt sednete na zadek, jak něco může být tak dokonalé.
Bláhylur (Hnausapollur)
Jen kousek od slavného pohoří Landmannalaugar leží naprosto famózní místo, o kterém moc lidí zatím neví, i přesto, že ho musí míjet při cestě do Duhových hor. Bláhylur je tyrkysovou vodou zatopený sopečný kráter, ležící po boku další ikonické zelené hory. Od místa parkování můžete po sypkém štěrku vyběhnout nahoru na svah, odkud uvidíte jezero ještě lépe.
Pokud pokračujete dál do Landmannalaugaru, určitě přibrzděte i u kráteru Ljótipollur, který také stojí za návštěvu nebo proletění dronem.
Landmannalaugar
Duhové hory zná asi každý nadšenec do Islandu. Až nereálnou barevnost způsobilo horninové složení lávy (s převahou ryolitu), její ochlazování, stáří i zvětrávání. Když na toto pohoří zasvítí sluníčko, je to vážně unikátní podívaná, kdy podezříváte Islanďany, že z letadla při přeletu nad Landmannalaugarem náhodně vypustili tuny nějakého barviva.
Těsně před vjezdem na obrovské parkoviště vás ale čeká docela hluboký brod řekou. Nám v Defenderu sahala voda až po světla, takže s menším SUV bych se sem určitě nepouštěla. Právě proto tu jen pár metrů před řekou vzniklo parkoviště pro ty, kteří si na takovou hloubku netroufnou a raději dojdou do osady, která je výchozím bodem pro všechny pěší túry, pěšky.
Kromě dobře vybaveného kempu se sprchou i WC (což by člověk ve vnitrozemí nečekal) tu najdete i třeba termální řeku nebo malý obchůdek, zabudovaný do starého autobusu. Hiků je tu dostatek. My jsme neměli tolik času, takže jsme zvládli jen krátkou procházku přes vrchol Brennisteinsalda, ale dá tu udělat klidně i vícedenní hike.
Kerlingarfjöll
Kerlingarfjöll je sice menší brácha Landmannalaugaru, ale zato má parádní smradlavé čmoudíky (rozuměj geotermální aktivitu). Síra tu je cítit na každém kroku a z každé malé dírky vychází horká pára. Protože je povrch hodně jílovitý a po dešti se z něj stává lepidlo, jsou tu pro turisty dřevěné lávky a jakási stupátka, po kterých se lze pohybovat. Mimo ně je bohužel vstup zakázán, a tak návštěva nezabere víc než hodinu.
Katla volcano & ice-cave
Katla je ledovec a v aktivní sopka v jednom. Doteď nechápu, jak mohou tyto dva fenomény žít v symbióze. Pojďme dát na chvíli sopky stranou a věnovat se pro jednou ledovci. Určitě jste někdy viděli fotku z ledovcové jeskyně. Pokud ano, je tu dost velká pravděpodobnost, že to byla fotka právě z Islandu. I my jsme zatoužili projít se ledovcovou jeskyní. Jenže to má víc než jeden háček.
Do jeskyně se bez průvodce dostanete velmi obtížně. Když pomineme bezpečnost, jeskyně mají totiž svou trvanlivost a každou chvíli se jedna zhroutí a jiná vznikne. Proto ledovcové jeskyně nikdy nenajdete na mapě. Abyste věděli, kde je nějaká přístupná jeskyně, musíte mít buď obrovskou kliku a narazit na ní náhodou, nebo se znát s nějakým místňákem, který vám to prozradí a nebo si prostě za těžké peníze zaplatit guided tour.
Druhý háček tkví v tom, že v létě jsou ledovce nestabilní a jeskyně často zaplaveny vodou, která z ledovce taje. Proto jsou guided tour provozovány jen od konce října do konce dubna. Je tu ale jedna malá výjimka, která se jmenuje Katla.
Neřekla bych tomu ledovcové jeskyně, ale občas se v ledovci Katla ukáže menší ledovcová chodba, kam vás průvodce vezme a vy tak máte alespoň o chlup bližší představu, jak to v takové jeskyni může vypadat. Součástí túry je i odvoz (často z města Vík) modifikovanou čtyřkolkou aka monster truckem, zapůjčení maček i helem a krátký výklad. Katla je úžasná i tím, že jsou v ledu uloženy částečky sopečného prachu, takže se jí občas přezdívá „černý ledovec“ nebo taky „černá jeskyně“. Spoustu lidí to odradí, protože chtějí vidět průzračně modrý led, ale já myslím, že to je naopak docela unikát, který neuvidíte nikde jinde.
Reykjavík
Po 4 dnech kodrcání se po F-kových silnicích jsme toho měli plné kecky, takže jsme si zajeli do Reykjavíku odpočinout. Zaplatili jsme si fajn hotel, dali si normální jídlo a vyspali se po X dnech v měkké posteli. Ale samozřejmě jsme ještě k večeru vyběhli do města a okoukli úžasný futuristický kotel Hallgrímskirkja, operu Harpa a úžasnou uličku s designovými obchůdky Laugavegur.
Taky jsme samozřejmě doufali, že se probudí sopka, která je od Reykjavíku co by kamenem dohodil. Ale marně.
Vestrahorn
Bylo načase se začít vracet do Seyðisfjörður, odkud nám další den odplouval trajekt. Po cestě jsme si udělali ještě jednu poslední zastávku na Vestrahornu. I když jsme to na západ slunce nestihli do cílové destinace, vůbec nám to nevadilo. Parádní podívanou jsme měli i ze silnice. Přespali jsme na parkovišti nad tunelem a ráno se vydali na průzkum (jak jinak, než černé) pláže, ze které se zvedají šestistovkové vrcholy.
A tím byla naše třítýdenní expedice u konce. Nalodili jsme se na trajekt, kterému trvaly 3 dny, než nás dopravit zpátky do Dánského Hirsthals. Cestu jsme si ale zpříjemnili krátkou zastávkou v Torshávnu, kde jsme se aspoň protáhli a dali si dobrou kávu.
Suma sumárum byly Faery a Island v jedné expedici jedním z nejlepších výletů, které jsem kdy zažila. Hned bych se vrátila zpátky a dala si to celé znovu, ale ještě s polárními zářemi.
Jestli na mě máte nějaké otázky, tak sem s nimi! 🙂
E.
