Ahooooj!
Kdo mě sleduje na Instagramu, už dávno ví, že se mi splnil sen – výjimečně ne cestovatelský.
Vezmu to od začátku. Celý svůj život jsem chtěla psa. Už když jsem byla malá a psala na Vánoce dopis Ježíškovi, v tom mém vždycky stálo „PES“. Nic víc jsem nechtěla. Ale vzhledem k tomu, že oba moji rodiče jsou workoholici a já chodila do školy a na brigády, prostě to nebylo možné. Rodiče jsem přesvědčovala horem dolem, ale tehdy asi věděli, proč mi tenhle dárek nemůžou dopřát. Pokaždé, když jsem na ulici viděla psa, dostala jsem záchvat. A to trvalo takových 20 let.
Jenže mně ve 27 letech došla trpělivost. Prostě jsem si řekla, že to zvládnu. Školu jsem měla hotovou, byla jsem single, bydlela jsem sama a pracovala víceméně z domova. Tak jsem začla hledat.
A našla.
Našla jsem rasu, která je hypoalergenní, nelíná (!), je dostatečně velká (malé psy moc nemusím) a je inteligentní.
Našla jsem PORTUGALSKÉHO VODNÍHO PSA.
Jenže tady začínají hlavní dva problémy:
1) v ČR tahle rasa moc známá není, takže je sakra málo chovatelských stanic.
2) musela jsem nějak přesvědčit mamku, která byla zásadně proti (i přes moje sáhodlouhé výmluvy a historky)
Našla jsem chovatelskou stanici Cordata, se sídlem kousek od Mladé Boleslavi. Zajela jsem se tam podívat když zrovna měli šťěňata. Mamku jsem vzala strategicky s sebou, jenom jakože se jedeme podívat. Tušila jsem, že až je uvidí, vyměkne. A taky vyměkla. Byla z nich hotová víc než já. Paní chovatelce jsem rovnou na místě řekla, že z příštího vrhu si jednoho vezmu. Kluka. Černýho. Toho největšího, co budou mít. Mamka mi nevěřila, že to udělám, takže jí to nechávalo v klidu. To bylo léto 2019. Další vrh byl naplánován na leden 2020, takže dost času na přemlouvání a další hysterické záchvaty. Ale na druhou stranu UKRUTNĚ dlouhá doba. Nejradši bych si jednoho vzala hned.
Srpen, září, říjen byl pryč a já jsem při každé příležitosti mamce portugala připomněla. Byl listopad a mamka mi vzhledem k četnosti záchvatů pomalu začínala věřit že to udělám. 16.listopadu jsme byly ve Skotsku, když se osmerčata narodila. Mně přišla zpráva s fotkou ve 3 ráno. Když jsem fotku mamce ukazovala, vypadala obměkčená, ale zdaleka jsem neměla vyhráno.
Když jsme odjížděly na Havaj, měla jsem všechno potřebné na příchod štěněte nakoupené a když byla u mě na návštěvě, pochopila konečně, že to myslím 100% vážně a že moje rozhodnutí už nic a nikdo nezmění. Předání bylo naplánované na týden po návratu z Havaje, tedy polovinu ledna. Strategicky jsem mamku poprosila, jestli by nejela se mnou chlupáče vyzvednout, že to sama nezvládnu. 17.ledna jsme seděly v autě směr Mladá Boleslav. Když jsme přijely a viděly 8 pobíhajících štěňat, začala jsem já i mamka brečet.
Víceméně jsem nepřestala brečet po dalších 5 hodin.
Po dvou hodinách jsem si zachumlaného do deky odnášela Gina (tehdy ještě Hamiltona, což je jeho pravé jméno podle průkazu). Místo toho, abych se radovala, brečela jsem. Nepamatuju si, kdy jsem naposledy takhle brečela štěstím. Asi nikdy. Na tenhle moment nikdy nezapomenu.
Paradoxní je to, že jsem se po návratu z Havaje dala dohromady s Jardou, který má taky psa. Takže teď u mě doma nepobíhá jeden, ale rovnou dva psi. Ještě víc paradoxní je to, že jsem si pořídila psa, který nelíná, ale Jardův Bob je z útulku, takže líná úplně strašně :DDDDD
Můj život je úplně vzhůru nohama, ale v tom nejkrásnějším slova smyslu. A mamka? Gina miluje až na půdu a skoro každý den mi volá, jestli si Ginouška nemůže na víkend půjčit. Mission accomplishled.
Ginovi je dneska 6 měsíců, poslouchá a je to ten nejúžasnější pes, kterého jsem si mohla přát. Sice mi rozžvejkal 3 páry bot a ovladač od televize, ale tak nějak mě to ani nemrzí. Člověk mu to všechno promine.
A jestli do rodiny přibyde ještě Tonic? Hmmm… To byl plán, ale to jsem netušila, že součástí rodiny bude ještě Bob. Takže teď máme Gin&Bob a zatím to stačí 🙂
E.
