Ahoooooooj!
Minule jsem vám vyprávěla o kavárně uprostřed Atlasu, kterou při návštěvě Maroka nemůžete minout a i dneska vám povím o dalším místě, které vás doufám chytí za srdce. Protože rozhodně chytlo i mě.
Po výborné kávě jsme to otočili a vyrazili o kousek dál. Jebel Toubkal je nejvyšší hora Maroka a zároveň i celé severní Afriky. Měří 4167 metrů a výstup na ní trvá dva dny. Ty jsme my bohužel neměli, ale i přesto jsme se vydali po cestě nahoru. Věděli jsme, že to po pár hodinách budeme muset otočit a smířit se s tím, že jsme taky jednou nejvyšší horu nezdolali, ale i tak za to ta procházka stála.
Všude píšou, že v zimě je potřeba si na výstup zaplatit průvodce, ale po vlastní zkušenosti to vůbec potřeba není. Po cestě jsme potkali dva čechy, kteří se vydali téměř bez vybavení nahoru a zvládli to s přehledem. Asi ve 3500 m.n.m je totiž chata, ve které se dá přespat, takže jediné, co kromě maček (které se dají půjčit ve městě) a dobrých bot potřebujete, je spacák na přespání (jsem si jistá, že přikrývka se dá v chatě také za drobný úplatek půjčit). Výstup je sám o sobě jednoduchý, protože cesta nevede přes žádný ledovec, takže spočívá jen v technicky nenáročné a dlouhé chůzi. Ve vyšších místech samozřejmě po sněhu. Auto se dá v malé vesničce pod Toubkalem zaparkovat asi v 1800 m.n.m, takže převýšení, které je potřeba překonat čítá asi 2300 m.
My jsme naší chůzi otočili asi ve 2300 m.n.m. kolem páté hodiny odpoledne, ale i tak se nám ukázaly nádherné výhledy.
K autu jsme se dostali po šesté a začali jsme improvizovaně řešit, kde vlastně přespíme. Měli jsme velké auto a teplé spacáky, takže jediná možnost, kde přečkat noc, byla právě v něm. Nechtělo se nám samozřejmě spát někde na parkovišti ve městě, takže jsme jenom přejeli na protější kopec, kde jsme zaparkovali auto v zatáčce s neskutečnym výhledem. Sklopili jsme zadní sedačky, vybalili jsme spacáky, které jsme natáhli do kufru, otevřeli láhev s marockým vínem a chillovali při západu slunce.
No umíte si představit něco krásnějšího? :))))))
Ráno jsme se probrali do růžového východu slunce, který mě bohužel nedostal z vyhřátého spacáku, takže fotku nemám. K dokonalosti nám už chyběla jen ranní káva a židličky. Trochu jsme se zkultivovali, snědli pár hnusných cookiesek a vyrazili zase na cestu. Na kávu jsme se zastavili v nějakém hotelu dole ve městě a pokračovali horským masivem po klikatých silničkách do průsmyku Tizi N‘ Tichka, ale o něm zase příště! 🙂
E.
Some pictures taken by Andres Berechovich