Protože ani jednu z nás špinavá vietnamská města moc neberou, strávily jsme v Hanoji pouze jeden den a v devět večer nasedáme na noční „spací“ autobus směr Ha Giang. Sapu jsme na tomhle tripu úplně vynechaly, protože mi každý říkal, jak je zkažená turisty, přičemž v Ha Giangu uvidíme víceméně to samé a není tak zprofanovaný. Jízda autobusem sama o sobě by vydala na samostatný článek, protože to byl fakt zážitek, ale zkusím to zkrátit.
Před vstupem do autobusu jsme se musely pod dohledem řidiče zout. Uvnitř je ve třech řadách a dvou patrech asi 50 miniaturních rakviček, do kterých jsme zalezly. Mamka pečlivě dvacet minut s baterkou zkoumala, jestli jí po rakvičce nelezou štěnice.
Bus se rozjel a my se těšily, jak si cestou schrupnem. Avšak řidič vyrazil naprosto zběsilým tempem, švihal s námi zatáčky takovým stylem, že jsem se musela přivázat páskem k lůžku, abych nevypadla do uličky. Na jedné křižovatce málem sundal týpka z mopedu, ale nakonec to odnesla jenom jeho helma. Tomuto kousku se navíc dalších dvacet minut smál. Navíc celou cestu troubil, případně ostatní řidiči troubili na něj. Umíte si představit, jak se nám asi ve SPACÍM buse spalo. Oka jsme nezamhouřily. Celou cestu jsme si představovaly, jak nás v těchhle rakvičkách pochovají.
Je to neuvěřitelné, ale přežily jsme a ráno jsme byly v Ha Giangu. Celé.
Šly jsme rovnou do doporučeného hotelu, abychom si půjčily motorky. Naše první představa byla, že odjedeme s vlajícími vlasy na terénních crossových motorkách za obdivného přihlížení personálu hotelu. No bylo to skoro tak. Přistavili nám dva chcípácké omlácené mopedy. Ani náš odjezd nebyl tak ladný. Já jsem na tom v životě neseděla, ale moje mamka mi plně důvěřovala a se slovy „to zvládneš“ mě odstrčila do jízdního pruhu. Takže jsem to zvládla. Ještě nastalo malé zdržení na pumpě, kde jsme se dvacet minut snažily otevřít nádrž, ale pak už jsme se směle vydaly do hor. Asi po deseti kilometrech jsme udělaly první neplánovanou zastávku, protože mamka píchla. Naštěstí jsou tu na tohle dost dobře připravení a duši vám někdo vymění v každé díře ve svojí garáži. Týpek nám z duše vyndal asi deseticentimetrový hřebík. Za 15 minut jsme jely dál.
První záchytný bod byl Yen Minh, kde jsme se zastavily na jídlo. Tady nám poprvé došlo, že angličtina je nám tady úplně k ničemu a hlavní dorozumívací jazyk jsou nohy a ruce. Jen asi nebudete vědět, co jíte. Dodnes doufám, že to bylo vepřové. Mířily jsme dál na sever a čím víc kilometrů jsme ujely, tím víc jsme si byly jisté. Dokonce i troubit jsem se naučila a troubila jsem víc než místní. Zato mamce když zatroubil náklaďák u hlavy, lekla se tak, že poslala motorku do příkopu a ulomila zrcátko.
První den jsme skoro nezastavovaly, protože jsme věděly, že největší poklady jsou až na úplném severu Ha Giangu. Zvládly jsme dojet až do Pho Bang, kde jsme hledaly ubytování. Protože jsme nevěděly, kam až dojedeme, takže jsme žádné zařízené neměly. V centru jsme našly skvělý hostel, jehož jméno jsem zapomněla, ale je to obrovská bílá budova, která jakoby do vesnice vůbec nepatřila.
Druhý den jsme vyrazily do Pho La, nicméně cesta byla tak strašná, že jsme dva kilometry jely půl hodiny, takže jsme to v polovině otočily zpět do Pho Bang, odkud jsme pokračovaly dál na nejsevernější místo Vietnamu zvané Lung Cu. Jakmile jsme se odpojily ze „silnice“ QL4C, byl to najednou úplně jiný svět. Projížděly jsme vesničkami a osadami, kde se zastavil čas, kde místní žijí v hliněných domech postavených na kůlech. V těchto vesničkách žijí lidé různých etnik, které se na první pohled liší oblečením. Projížděly jsme kolem travnatých kopců a spousty rýžových polí (kde žádná rýže ale v prosinci není – pokud chcete vidět zelené terasy jako z katalogu, musíte vyrazit v srpnu nebo začátkem září, kdy se rýže sklízí).
V Lung Cu je hlavním lákadlem památník s rozhlednou na kopci, kam se dá dojet motorkou. Protože se Lung Cu nachází asi kilometr od Číny, na některých serverech píší, že je třeba povolení pro pohyb blízko čínských hranic. My jsme nic takového neměli a nikdo to po nás ani nechtěl.
Vrátily jsme se na hlavní silnici QL4C a pokračovaly do města Dong Van. Po cestě jsme ale asi padesátkát stavěly na fotku, protože příroda tu byla opravdu skvostná.
Dong Van je asi druhé největší město provincie Ha Giang a je skvěle zařízené na turisty, na rozdíl od ostatních osad, takže tu najdete spousty hotelů a homestays. Protože byl Štědrý den, nechtěly jsme nocovat ve špinavém městě a skoro za tmy jsme dojely na Ma Pi Leng Pass, kde jsem našla bezvadný malý homestay, ležící přímo na průsmyku. Za asi 160 Kč jsme se ubytovaly a připily si kukuřičnou kořalkou, kterou jsem do sebe tlačila asi dvě hodiny, jak byla odporná. Štědrý večer nám zpestřil čínský turista, který v noci chrápal tak, že na něj mamka čtyři hodiny mlaskala, ale asi nemlaskala čínsky, protože jí nerozuměl. Ráno jsme nechaly batohy v homestay a vyrazily jen na jedné motorce na průzkum Ma Pi Leng Passu. Nic krásnějšího už jsem dlouho neviděla. Viděly jsme nádherné kopce protkané úzkými a klikatými silničkami, po kterých se lidé dostávají do svých domovů ve svahu, mnohdy z města i několik hodin chůze.
Vydaly jsme se i na Sky Path, která vedla přímo od památníku na Ma Pi Leng Passu. Je to asi 70 cm široká stezka pro chodce, ale my jsme po ní odvážně vyrazily na motorce a vylouply jsme se o hodinu později u našeho hotelu. To byla taková nádhera, že jsem znovu vytáhla dron. Vrátily jsme se zpátky, vyfasovaly k snídani špagety s rajčatovou omáčkou a vyrazily jsme dál do Meo Vac. I přesto, že to je jen pár kilometrů, jely jsme to několik hodin.
Kdybych měla vybrat jeden úsek z celého Ha Giangu, tak je to právě cesta mezi Ma Pi Leng a Meo Vac. Připadaly jsme si jako v Narnii. V Meo Vac jsme se zastavily na pozdní oběd a sjely z QL4C na silnici 176 kolmo dolů směr Lung Phin a Lung Ho, až do Du Gia. Druhá nejkrásnější část Ha Giangu je rozhodně úsek z Meo Vac do Lung Ho a kolem Du Gia je zase spousta rýžových polí. Přespaly jsme v Du Gia v hostelu, ve kterém se shromažďovali všichni turisté, takže jsme si chvíli připadali jako v Evropě.
Poslední den jsme dojely z Du Gia zpátky do Ha Giangu, odkud nám ve 16:00 jel autobus zpátky do Hanoje. Tenhle úsek už je hodně obydlený a špinavý, takže jsme skoro nezastavovaly. Trochu jsme se bály celé silnice 176, protože jsme nevěděly v jakém bude stavu a jestli bude vůbec vyasfaltovaná. Nakonec byla úplně skvělá až na posledních 10 kilometrů, které jsme jely asi 3 hodiny, protože spíš než silnici připomínala cesta kamenité dno potoka. Překonat patnácticentimetrové šutry nebylo se silničním mopedem úplně jednoduché.
Návrat jsme si zpestřily tím, že mamka nechala mobil ve své rakvičce do Hanoje a zjistila to až když jsme se dostaly na pokoj. Naštěstí díky neuvěřitelnému personálu hotelu Domov se nám podařilo totálním zázrakem dostat mobil k nám, takže všechno překvapivě dobře dopadlo.
Tak a teď praktické tipy.
Průvodce jsme neměly a podle mě ani žádný není potřeba pokud víte co chcete vidět.
Celkově se připravte na to, že kromě hlavních silnic jsou cesty v hodně špatném stavu a plné prachu, takže když to kolem vás provalí náklaďák, máte co dělat, abyste se neudusili. Počítejte i s tím, že více než 150 km za den neujedete. Doporučuju cca 70-80 km denně pokud chcete něco vidět, jinak jsou to dostihy.
Do hotelů a homestays rezervace dělat nemusíte, vždycky se někde nějaké místo najde a pokud ne, tak platí pravidlo kdo dřív přijde, ten má místo.
Pravděpodobnost, že píchnete kolo je na motorce přibližně 100%. Pokud se vám to stane někde in the middle of nowhere, tak na někoho zamávejte na silnici. Pokud se vám to stane ve městě, stačí zaklepat na nějaké dveře (které jsou vlastně permanentně otevřené) a rádi vám pneumatiku za 100 VND vymění.
Kdyby to někoho zajímalo, tak všechny fotky byly pořízeny na Nikon Z6 + 35 mm f1.4 nebo 24-70 mm f4.0, selfies jsou na Canon 80D + 10-22 mm a dronové fotky na Dji Mavic Air (ano, tahala jsem všechno celou dobu s sebou na zádech).
Na závěr přidávám i mapu naší trasy, aby bylo všechno jasné:)
To je ode mě dneska všechno a kdyby vás něco zajímalo, pište do komentářů, ráda zodpovím jakýkoliv dotaz!
E.
