Ahooooj!
Z Prahy jsme odlétaly 18. prosince za neuvěřitelného stresu. Mamka ještě na startovací dráze visela na telefonu a řešila práci. Letěly jsme s Qatar Airways, kde o nás pečovali jako o vlastní. V Dohá jsme měly jen dvě hodiny, které jsme proflákaly v kavárně a následoval další šestihodinový let do Danangu, ležícího ve středním Vietnamu.
Hned po příletu jsme z bankomatu vybraly asi všechno co tam měli (už vím, jaký to je být milionářem) a hned se vrhly na smlouvání ceny za cestu do hotelu. Cenu jsme usmlouvaly u druhého řidiče na minimum a mezitím co si týpek šel pro auto, zastavil nám první řidič a víceméně nás ukradl, protože jsme odjížděli s otevřenými dveřmi a kvílejícími pneumatikami. Druhý den ráno jsme rovnou odlétaly do Hanoje v severním Vietnamu, kde začínalo to největší dobrodružství.
V rámci aklimatizace jsme si rychle prohlédly Hanoj, která nás fascinovala, ale rozhodně nemůžu říct, že jsme si jí zamilovaly. Ze všeho nejvíc nás fascinovala doprava, před kterou mě varoval snad každý, kdo na jihovýchodu Asie někdy byl. Je to opravdu přesně tak, jak všichni říkají. V dopravě absolutně nejsou žádná pravidla, semafory neexistují, značky nikdo nerespektuje. Prakticky všichni jedou, mezi auty a motorkami nerušeně procházejí chodci a nějakým záhadným způsobem jim to vždycky vyjde tak, že se nesrazí. Do toho neustále všichni troubí, čímž dávají najevo, že jedou, takže chaos je vážně dokonalý. Není výjimkou, že na mopedu sedí pět lidí, včetně domácích a hospodářských zvířat. Když jsme vyrazily na procházku, byly jsme stoprocentně přesvědčené, že sedm milionů Hanojčanů vzalo své skútry a vyrazilo stejnou trasu ve stejný čas.
Dalším fenoménem je jídlo. V každé ulici je neuvěřitelné množství jakýchsi garáží, kde se dá koupit nějaká specialita. Máte ale pocit, že sedíte u někoho doma a dojem umocňuje i obsluha a hosté, kteří jsou často v pyžamu bez ohledu na denní dobu. Pho najdete na každém rohu, ale my ochutnaly i další speciality, jejichž názvy si bohužel nepamatuju, jen kuřecím pařátům jsme se vyhnuly velkým obloukem. Jedno jsem ale pochytila a to je to, že všechno, co se smaží prakticky leží v pěti centimetrech oleje. Maso mají vystavené v prachu a netuší, co to je hygiena, takže kdybychom si neodmyslely v jakých podmínkách jídlo připravují a jak myjí nádobí, v životě bychom se nenajedly. Dodnes mám pochybnosti z jakého zvířete pocházelo maso, které jsme jedly první den.
Velkým zážitkem byla i návštěva garáže, kde se nás nikdo neptal, co chceme. Na stůl nám předložili rýžový papír, nějaké listí a jakousi vaječnou placku. Chvíli jsem s rolkama bojovala, ale po chvíli už to paní nevydržela, přišla a vyrvala mi listí z rukou a zabalila mi rolku sama.
Co bych ale zdůraznila, je vietnamská káva, která je opravdu neobyčejná. Já, jakožto cappuccino girl, která nevypije nic jiného než kafe s našlehaným mlékem, si na té vietnamské opravdu pochutnávám. Je to totiž silná černá překapávaná káva s vrstvou kondenzovaného mléka (v ČR známé jako Salko).
Protože ani jednu z nás špinavá vietnamská města moc neberou, strávily jsme v Hanoji pouze jeden den a v devět večer nasedáme na noční „spací“ autobus směr Ha Giang, ale o tom až příště! 🙂
E.
All pictures taken with a Nikon Z6 + Nikkor 35 mm f1.8 or Nikkor 24-70 mm f4.0