Ahoooj!
Dneska jsem si připravila sportovní okénko a trochu polemizace nad sny, sportem a touhle zvláštní dobou.
Ti, co mě sledují už dlouho, vědí, že jsem začínala jako fitness blogerka (jak já to slovo nemám ráda – no prostě jsem psala o sportu a cvičení). Jenže spousta věcí se v mém životě změnila a sportem už nežiju tak, jak bych chtěla. Vždycky jsem tvrdila, že ten kdo chce sportovat, tak si na sport vždycky čas najde a všechno kolem jsou jen výmluvy.
Jenže teď sama přicházím na to, že občas to opravdu nejde. Když přijdete večer z práce úplně vyřízení, na fitko prostě už nezbývá čas, nálada ani energie. Když najednou máte přítele, se kterým chcete trávit svůj veškerý volný čas. Když najednou máte psa a rve vám srdce ho nechat dvě hodiny doma samotného.
Tak se to všechno tak seběhlo, že po absolvování Eco-Challenge, jsem přestala cvičit. Nastoupila jsem do práce s pevnou pracovní dobou a najednou je můj život otočený o 180 stupňů. A já v tomhle novém životě neumím moc chodit. Taky najednou úplně chápu všechny ty, co mi vždycky záviděli tu volnost. Tu možnost, že můžu v poledne zaběhnout do fitka, odcvičit si svojí hoďku, možná ještě stihnout rychlou saunu a pak se vrátit do pracovního procesu. I za cenu, že laptop zavírám až kolem desáté večer. To, že jsem pracovala o dost víc než většina lidí, je jen malá nevýhoda oproti té obrovské výhodě s názvem volnost.
Ta je neuvěřitelně důležitá, pokud si chce člověk jít za svými sny. Nerada bych zněla jako nějaký dobou rozmazlený mileniál (i když možná jeden jsem, to si člověk nevybírá), ale ta volnost a flexibilita mi dala možnost poznat jiný styl života. Takže vím, že to jde jinak i když spousta lidí říká, že ne.
Na vlastní kůži jsem poznala oba styly života. Ten freelancerovský, i ten full-time-jobový. Vůbec se nemusím rozmýšlet nad tím, který mi vyhovoval víc. Ta volnost je pro mě něco, co mě dělá šťastnou. A vlastně ve finále i víc produktivní ve všem, co dělám.
Rozepsala jsem ale úplně špatným směrem. Chtěla jsem psát o sportu a pohybu, takže zpátky k němu.
Už rok pracuju ve full-time jobu a už rok jsem nebyla ve fitku a strašně moc mi to chybí. Tahle koronová doba mi to moc neusnadňuje, protože i kdybych chtěla, tak do fitka nemůžu. A jako že vážně chci. Jsem totiž ve fázi, kdy mám pocit, že potřebuju změnu. Jak pracovní, tak lifestylovou. Potřebuju se zase pravidelně hýbat, protože mi extrémně nevyhovuje sedět 10 hodin v kanceláři. Většinou to prostě přežiju, že se vůbec nehýbu, ale jsou dny, kdy už prostě nemůžu a jdu si ven zaběhat. Bez cíle, bez nějaké vize, že bych se mohla k běhání zase vrátit a shodit ta přebytečná kila. Je mi totiž až moc jasné, že je to jednorázovka a u běhání nezůstanu a že zase další týden budu sedět na zadku za počítačem. Takže je to takové běhání bez cíle. Běhání jen tak.
Když se nad tím ale zamyslíte, běhání bez cíle už vážně ukazuje, jak moc mi chybí pohyb. Do fitka jsem chodila s cílem. Běhat jsem chodila s cílem. Po horách lezu s cílem. Vždycky je tam nějaký cíl. Zhubnout, zpevnit se, nabrat víc svalů, zvětšit kapacitu plic, vylézt na vrchol, cítit se dobře. Ale tyhle moje běhací záchvaty prostě cíl nemají. Jediným důvodem je nedostatek pohybu. A to je dost smutné.
Místo toho, abych se ale litovala, jsem se rozhodla zase svůj život změnit. Tohle nejsem já a necítím se vůbec ve své kůži. A jsem si jistá, že takových je tu spousta. Možná přestali cvičit z jiných důvodů než já – ať už to jsou zavřená fitka, úraz nebo to, že přišli o práci. Výsledek je stejný. Nulový pohyb.
Teď, když jsem přišla konečně na to, čím to je, že se necítím ve své kůži, můžu s tím něco udělat. Jsem prostě aktivně založený člověk, který pohyb potřebuje k životu, aby se cítil dobře. Ironické je to, že opět se potvrzuje věta „neoceníš to, co máš, dokud o to nepřijdeš„.
Já přišla o volnost ve svém životě a teprve teď si jí začínám vážit. Přišla jsem o možnost sportovat a teprve teď si jí začínám vážit.
A závěr? Važte si toho, co máte 🙂 Každý den.
E.
