Ahoooooooooj!
Jsem živá!!!!!
Proč bych měla být mrtvá? Protože jsem právě absolvovala tu NEJNÁROČNĚJŠÍ, NESTRAŠNĚJŠÍ, NEJLEPŠÍ A ZÁROVEŇ NEJHORŠÍ expedici v mém životě.
V tomhle článku vám povím všechno o mém výstupu na nejvyšší horu Afriky, nejvyšší samostatně stojící horu na světě a jednu z nejvyšších sopek na světě, která měří 5.895 m.
Byl to pro mě výstup na zatím nejvyšší horu v životě, předtím jsem stála na Klein Matterhornu ve výšce něco málo přes 4000 metrů, takže rozdíl skoro 2000 metrů. Na horách jsem skoro polovinu z celého roku, ale co jsem zažila tady, to jsem nečekala.
Začnu tedy postupně. Jak tenhle nápad vznikl, to už víte, protože jste určitě četli jeden z předchozích článků:) Ve stručnosti jsme se s mamkou naprosto zbláznily.
Na začátek pár technických informací.
Na Kilimanjaro se dostanete jedině s průvodcem. Přesněji řečeno s agenturou, která vám průvodce zajistí. Společně s guidem vyfasujete nosiče a kuchaře, bez kterých to také nejde. Zarezervovat si můžete buď soukromý výstup (který je samozřejmě dražší), nebo se připojíte k 5-8 členné skupině. Vzhledem k tomu, že jsme asi jediné na světě, které se rozhodly vystoupit na Kilimanjaro na Štědrý den, tak i přesto, že jsme si bookly skupinový výstup, šly jsme samy. Je také třeba si vybrat route, kterou chcete jít. Je jich asi 5 a jejich obtížnosti jsou různé. My, protože nejsme žádné padavky, tak jsme si vybraly o něco těžší Machame Route, která začíná v 1800 m.n.m. a končí na vrcholu v 5.895 m.n.m., takže převýšení je dost velké. Na kilometry tato trasa měří asi 80 km a výhodou je to, že se nevrací stejnou cestou, takže toho vidíte o něco víc. Jde se 4,5 dne nahoru a 1,5 dne dolů.
Nutno podotknout, že výstup na Kilimanjaro je neuvěřitelně drahá záležitost a ceny za výstup za osobu se pohybují od $1500 do $2500. Při výběru agentury je potřeba pročíst recenze (třeba na TripAdviseru), protože existuje strašná spousta podvodných agentur, které si vezmou peníze a týden před výstupem se neozvou, takže pokud najdete cenu pod $1500, je to podezřelé. A tím cena absolutně nekončí. V Tanzanii je povinné dávat tipy všem členům expedice. Guidům se platí $25/den, kuchařovi $15/den a nosičům $10/den, takže za 6-denní výstup dáte na tipech dalších cca $750.
Na druhou stranu když si to rozpočítáte, tak to dává smysl. Jenom za vstup do parku na týden za osobu dáte $800. Teď k tomu přičtěte jídlo, které sníte a zaplacení guidů a nosičů, kteří to musí trpět s vámi.
My jsme si vybraly agenturu Monkey Adventures a můžu jí jedině doporučit. Všechno bylo pečlivě připravené, guidové milí a myslím, že nám dávali nadstandardní péči. Na nás dvě tedy připadaly dva průvodci (kdyby se jedna musela vrátit, tak druhá mohla pokračovat), 1 kuchař (který se nám staral o veškeré jídlo) a 6 nosičů (kteří nám nesli všechny věci – jídlo, vodu, stany, naše krosny). My jsme šly jen s menším batohem, kde jsme měly osobní věci, které bychom mohly potřebovat během dne – foťáky, pláštěnku, mobil, energetické tyčinky, atd.
Takže se to všechno prostě nějak semlelo a my jsme pár dní před Vánoci s Emirates odcestovaly.
Lety byly trochu komplikované, protože na termín, který nám vyhovoval jsme našly jen letenky z Vídně, takže 18. prosince jsme vyrazily RegioJetem z Prahy do Vídně, kde jsme přespaly a ráno nasedly na letadlo Vídeň –> Dubai. V Dubai jsme musely na letišti přečkat noc a ráno odletěly dalším letadlem Dubai –> Dar Es Salaam. Konečně jsme se ocitly v Tanzánii, jenže jsme ještě neměly vyhráno a tady přichází první problém.
Měly jsme odletět tamní aerolinkou FastJet v 19:25 z Dar Es Salaam přímo na letišťátko Kilimanjaro International Airport, jenže při hledání gatu na informační tabuli jsme zjistili, že náš let byl zrušen. Jen tak. Co teď?! Přišel první freakout, protože další den ráno jsme měli trek na Kilimanjaro začít. Když jsem se u okýnka FastJetu rozčileně snažila vydobít náš let, po hodině a půl mi došlo, že ten let opravdu nepoletí a že s tím nenadělám nic jiného, než si nechat vrátit peníze a booknout jiný let, který nás dostane na Kilimanjaro ještě ten den. Naštěstí ve 20:00 letěla na Kilimanjaro ještě jedna aerolinka, takže jsme koupily nové letenky (dvakrát dražší!!!!) a v noci se dokodrcaly na Kilimanjaro Airport, kde už na nás čekal odvoz z agentury.
20. prosince jsme ráno vylezly z postele v hotelu někde uprostřed Afriky ve městečku se jménem Moshi. V 9:30 přijelo pět černochů, sedli si s námi ke stolu a zchecli, jestli máme všechno, co je na výstup potřeba.
Pak jsme se šílenou dodávkou dopravili k bráně NP Machame Gate, kde se každá z nás zaregistrovala, nabrali jsme portery, kteří si napakovali pytle na přesných 20 kg – u vstupu je dokonce váha, kde se kila dost přísně hlídají. Ti si obrovské pytle hodili ladně na hlavu s perfektní rovnováhou vyrazili napřed.
DEN PRVNÍ: TROPICKÝ DEŠTNÝ PRALES (1800 m.n.m –> 2835 m.n.m)
První den jsme procházeli deštným pralesem, kde se teplota pohybovala kolem 30 stupňů a vlhkost kolem 85%. Ulepená jsem byla už po pěti minutách. Všude kolem nás skákaly po liánách a řvaly opice (tzv. blue monkeys, jak mě informoval guide) a poletovali ty nejexotičtější ptáci. Tady ještě byla pěkná upravená cesta, takže se šlo dobře. Pamatuju si, že guidové nasadili neuvěřitelně pomalé tempo a já měla pořád tendence je předbíhat, ale pořád opakovali „pole pole“, což ve svahilštině znamená „pomalu, pomalu“. No, věděli proč jít pomalu.
Odpoledne, asi po 6 hodinách chůze a tisícimetrovém převýšení jsme došli do prvního kempu s názvem Machame Camp. K mému překvapení jsme měli už postavené všechny stany a moje překvapení nebralo konce, když nám guidové vystětlili, že máme jak náš spací stan, tak ještě jídelní stan, kde už byl připraven horký čaj a popcorn. V jídelním stanu byl stůl a dvě židle (?!?). Na stole byl ubrus (?!?!?!?) a na něm termoska s horkou vodou, med, kafe, čaj, kakao, mléko, burákové máslo, marmeláda, cukr, kečup, chilli omáčka, kovové příbory a já nevím co všechno.
Nedokázala jsem pochopit, že nosiči táhnou nejen stůl, ale i všechny další věci, které byly na stole. Už mi došlo, proč jich máme 6.
Po sváče jsme zalezly do spacího stanu a připravily spaní. Pak nám jedenz nosičů přinesl horkou vodu na opláchnutí rukou a obličeje před večeří.
Večeře byla (teď se podržte) tříchodová. Podávala se (teď se podržte podruhé) čerstvá dýňová polévka, jako hlavní jídlo (teď se podržte potřetí) smažená ryba s hranolkama a zeleninou. Jako dezert jsme vyfasovaly čerstvé mango. Nechápala jsem. Já se většinou v horách živím toustovým chlebem s Nutellou nebo nudlema z pytlíku, ale tohle?!
Po večeři následovala válečná porada s guidama a kolem deváté jsme už ležely ve spacákách, zmoženy vedrem, náročnou večeří a chůzí.
DEN DRUHÝ: KLEČ (2835 m.n.m –> 3750 m.n.m.)
Asi ani nemusím popisovat, jak mě dostala tříchodová snídaně, skládající se z porridge, vajíček s toastem a palačinek s čerstvým ovocem. Ráno jsme vyráželi kolem sedmé a čekala nás jen krátká, přibližně čtyřhodinová chůze, během níž jsme se dostali z tropického pralesa do kleče, což bylo zase úplně něco jiného.
Poprvé jsme spatřili z mlhy vykukující pětitisícovku Mt Meru. Teplota s každým metrem klesala na příjemných 20 stupňů a s mamkou jsme začínaly pociťovat nadmořskou výšku. Nohy se nám trochu motaly, ale nebylo to nic, co by se nedalo přežít.
Už kolem druhé jsme dorazili do dalšího kempu. V Shira Cave Camp jsme odložili batohy a vyrazili ještě na krátký aklimatizační výstup do cca 4000 m.n.m., ale vrátili jsme se o něco dřív, protože začalo hustě pršet, takže jsme se zpátky zachumlaly do spacáků a prohlížely fotky.
Večer padla neuvěřitelná mlha, že skoro nebylo vidět na krok a zima taková, že jsme toho v noci moc nenaspaly.
DEN TŘETÍ: VŘESOVIŠTĚ/ALPINE DESERT (3750 m.n.m. –> 4600 m.n.m –> 3900 m.n.m)
Ráno mě vzbudilo „ťukání“ na stan a slova: „Eliska, you might wanna see this.“ A to jsem věděla, že znamená něco pěkného na fotku, protože už si za ty dva dny všichni zvykli, že pořád fotím a šteluju kompozici a expozici :D. Tušila jsem epický východ slunce a tušila jsem správně.
Rozepla jsem spacák a spatřila něco, na co nikdy nezapomenu. Mt Meru v růžové vatě, zmrzlé stany s jinovatkou a měkké ranní světlo, opírající se do pár větrem zohýbaných stromů.
Tak rychle jsem ze spacáku nevystřelila snad nikdy. I přesto, že mohlo být tak -5 stupňů, v podvlíkačkách a v ponožkách jsem vyběhla s foťákem do měsíční krajiny jako kdyby měla za 10 vteřin zmizet.
Za zády se nám tyčilo samotné Kilimanjaro, na které se najednou úplně zapomnělo. Bylo ještě strašně daleko a z toho mě trochu mrazilo. Možná to bylo spíš těma podvklíkačkama.
Vyrazili jsme dál krajinou, kde už byste těžko hledali stromy. Procházeli jsme štěrkem a potkali první sníh. Z původních 3750 m.n.m. jsme se dostali na Lava Tower Camp ve výšce 4600 m.n.m., kde jsme si dali oběd a pokračovali dál. Bohužel směrem dolů (což téměř zákonitě znaměná o to víc posléze nahoru). Jenže tedy poprvé jsem pochopila, co to znamená altitude sickness. Po obědě mě zničehonic začala třeštit hlava a bylo mi zle od žaludku.
Naštěstí jsme mířili zpátky do 3900 m.n.m., takže asi po hodině mi začlo být trochu líp, ale trochu mě to vyděsilo. Na druhou stranu jsem doufala, že to funguje tak, že když už mi jednou špatně bylo, tak už jsem si jakože zvykla a už mi špatně nebude.
Dorazili jsme do dalšího stanoviště Baranco Camp v již zmíněné výšce 3900 m.n.m. Pamatuju si, že jsem byla unavená, ale nadšení jakoby požíralo únavu. Vůbec jsem nad ní nepřemýšlela a jediné, co jsem měla před očima byly hory. Vlastně jenom ta jedna.
Odpoledne padla zase mlha, která dodávala na dramatičnosti celé krajiny. Teď už to vážně vypadalo jako na Měsíci. Objevily se palmy, které připomínaly pařáty nějakých pterodaktylů.
DEN ČTVRTÝ: ALPINE DESERT (3900 m.n.m. –> 4673 m.n.m.)
Ráno v Baranco Campu na nás znovu vykoukl jeden z nižších vrcholů Kilimanjara, pokrytý vrstvou sněhu. Bylo hodně chladné ráno, řekla bych tak kolem -10°C. Když se podíváte na první fotku, uvidíte za zeleným stanem skoro kolmou skalnatou stěnu a můžete si tipnout, kudy vedla naše cesta.
Na stěně vznikla poprvé zácpa. Teda z lidí.. Šlo se pomalu a musely se ke šplhání používat i ruce. Když jsme jí vylezli, dostali jsme se na úroveň mraků, což byla neskutečná podívaná.
Oběd jsme si dali v Karanga Campu a nejhorší zjištění dne byl fakt, že jsme se zase z nějakých 4200 m.n.m. dostali zpátky na 3995 m.n.m. a čekalo nás další stoupání do 4673 m.n.m. To stoupání a klesání bylo nekonečné a síly tím dost ubývaly.
Na konci čtvrtého dne jsme se konečně vyškrábali do basecampu, tedy Barafu Camp, odkud to bylo už „jenom“ 6 hodin na vrchol.
Hned jak jsme přišli, dali si brzkou večeři a zapluli do spacáků, abychom se prospali před výstupem na samotný vrchol. Na vrchol se totiž vyráží někdy kolem půlnoci, aby byl dostatek času na to se vrátit. Navíc ve tmě asi nejpíš lidi nevidí, co je ještě čeká, takže je to pro ně jednodušší. Nebo fakt nevim.
Samozřejmě jsem neusnula ani na minutu. Za prvé byla strašná zima a za druhé jsem se strašně těšila. Špatně mi nebylo vůbec a hlava mě taky nebolela.
Guidové nás vzbudili v půl dvanácté, k „snídani“ jsme dostaly teplý čaj a suché sušenky – vajíčka a palačinky by nás asi táhly k zemi.
Na sebe jsem si vzala kompletně všechno oblečení, které jsem měla. 3 kalhoty, 3 trička a 3 bundy, čepici, lyžařské rukavice, dvoje ponožky, všechny kapucy. Vypadala jsem jako Eskymák a moje pohyby připomínaly přežraného tučňáka.
Rozsvítili jsme čelovky a dali se do chůze. Šli jsme neuvěřitelně pomalu. Prvních pár desítek výškových metrů bylo v pohodě, cítila jsem se fajn, mamka trochu hůř. Ale pak to přišlo.
Začlo to ve v cca 4800 m.n.m.
Začaly se nám oboum plést nohy takovým způsobem, že jsme o ně zakopávaly a nebyly jsme schopné udržet rovnováhu. Ten pocit jsem nikdy nezažila a nejblíž by tomu byl pocit totální opilosti. Ale ne takové, kdy se smějete každé kravině a vyprávíte veselé historky o sobě. Takový ten, kdy jste to s tím vínem přehnali, je vám strašně špatně a víte, že do deseti vteřin budete zvracet.
Chvílema to byl zase pocit, že omdlívám nebo usínám za chůze. Něco mezi. Točila se mi hlava a nevěděla jsem, co je realita a co se mi zdá. Nevěděla jsem o sobě. Necítila jsem ruce, nohy.
Zezačátku se to ještě dalo, ale čím jsme stoupali výš, nedalo se to potlačit. Občas mě guide musel chytnout, abych nespadla. Potom už jsem si musela každých deset kroků sednout na kámen. Občas jsem z toho kamene spadla. Jenže jak jsem si sedala na kameny, začala mi být zima. Nejdřív na prsty u rukou, pak na nos a pak na celé tělo.
Guide vytáhl ze svého batohu další péřovou bundu (nechápu, kde jí vzal) a oblékl mi jí. Já toho nebyla schopná.
S dýcháním jsem měla taky dost velký problém. Přišlo mi, že se celou cestu skoro dusím. Jako kdyby mě někdo škrtil. A i přesto, že můj jeden krok měřil tak deset centimetrů, funěla jsem jako kdybych běžela závěrečný kilometr maratonu.
Poukoušela jsem do sebe dostat Snickersku, ale nebyla jsem schopná jí ani rozžvýkat. Takovou nechuť k jídlu jsem neměla snad nikdy.
Pak už si nic nepamatuju.
Až na Stella Point, který značí, že už jste kousek. Když průvodce zahlásil, že nás čeká poslední hodina, začala jsem zvracet. Mamka za poslední čtyři hodiny neřekla ani slovo a byla bílá jak stěna. Kupodivu ale zvládala o něco líp než já.
Začalo se rozdenívat a my měli při východu slunce stát na vrcholu. Jenže nestáli. Byli jsme ještě minimálně 300 výškových metrů pod vrcholem. Od Stella Pointu to bylo už skoro po rovině, ale já nebyla schopná jít ani po rovině.
Poslední kilometr mě guide doslova táhnul za ruku. Ten si pamatuju, protože jsme šli kolem ledovce a víte přeci, jak vždycky ožiju, když se řekne ledovec, natož když ho mám 50 metrů od sebe.
Zvládli jsme to k Stella Pointu. Guide se mě poosmé ptal, jestli chci jít zpátky. Vždycky jsem mu odpověděla, že v žádném případě, že to zvládnu i kdybych se tam měla po kolenou doplazit.
Neměla jsem k tomu daleko. Mamka se usmívá. Nechápu.
Tahle fotka dokonale popisuje mojí zoufalost, bezvědomí a absolutní kolaps. Guide mi nasazuje druhou čepici. Posledních 15 minut na vrchol. Teplota tak -20°C.
Tady už zase kolabuju a přemýšlím, jestli budu zvracet nebo ne. Mamka se pokouší o úsměv, ale její obličej je tak bílý, že splývá s ledovcem. Pořád mlčí.
A pak z mých halucinogenních představ před očima vystoupila TA CEDULE, kterou jsem předtím viděla jen na obrázcích. Věděla jsem, že je to ona.
Z ničeho nic se mi udělalo mnohem líp a úplně jsem na nějaký zvracení zapomněla. Okamžitě jsem začala brečet. Nevím proč. Mamka taky, když mě viděla. Podle guidových hodinek bylo -25°C a o hodinu a půl později, než byl náš předpokládaný čas dobytí vrcholu.
Jakmile jsem si sundala rukavice, abych vyfotila pár fotek, začaly mě brnět konečky prstů, ale vůbec mi to nevadilo. Servala jsem ze sebe čepici i jednu budnu, abych na fotkách nevypadala jako Michelin a vůbec mi vlastně ani zima nebyla.
To nadšení a radost mě hřály – já vím, zní to jako klišé, ale divila bych se, kdyby tep 250 nerozproudil zmrzlý krevní oběh.
Zvláštní bylo taky to, že jsme na vrcholu byli sami. I když na druhou stranu kdo by chtěl na Štědrý den takhle trpět, že?
Ten pocit, stát nahoře, byl nepopsatelný. Byla jsem na nás strašně pyšná – i když přiznejme si, že kdyby nebylo guidů, tak to otočím už v 5000 m.n.m. Dokázaly jsme to. O Vánocích se mají plnit sny a my s mamkou jsme si taky jeden splnily. Ten největší. A ten nejnezapomenutelnější.
(až se budete ptát, proč mám modrý jazyk, tak je to z hašlerky, kterou mi dal guide, aby se mi líp dýchalo. Nepomohlo to.)
Nahoře jsme strávili asi deset minut slávy a zamířili jsme zpátky. Zeshora jsem si odnesla omrzliny nosu, který se mi mimochodem o tři dny později celý sloupal. Dodnes necítím bříško na levém ukazováčku.
Zpátky na Stella Pointu už mi začalo být trochu lépe, ale na úsměv to ještě nebylo.
Když mě uviděli nosiči, kteří v basecampu zůstali, přinesli mi židličku, abych si sedla a sundali ze mě všechny ty bundy, asi jsem vypadala, že to sama nezvládnu. Popravdě řečeno asi nezvládla.
Zapluly jsme s mamkou do stanu a okamžitě usnuly. Dostaly jsme hodinu na to, abychom si odpočinuly a pak se šlo dál. Žáný odpočinek.
Z 5895 m.n.m. jsme sešli až do 3100 m.n.m., do kempu, kde vznikla tahle závěrečná fotka.
Další den nás čekal už jen sestup z 3100 m.n.m. do 1800 m.n.m. a celé dobrodružství tím skončilo. Ani nevíte, jak jsme se po 6 dnech bez mytí těšily na sprchu a do teplé postele.
No a teď se ptejte! Slibuju, že odpovím na všechny dotazy! A pokud nemáte žádnou otázku, tak mi napište, jak se vám článek líbil, jestli byste něco takového taky podnikli nebo jak jste strávili Vánoce vy. Ráda si taky počtu! 🙂
<3
E.