Ahoooj!
10.9.2018 byl pro mě jeden z nejhorších, nejtěžších a zároveň nejlepších dnů, co jsem kdy zažila. Těch emocí, které jsem za jeden jediný den vystřídala, bych nespočítala na prstech jedné ruky.
Strach. Vztek. Smutek. Vyčerpání. Úzkost. Nervozita. Štěstí.
A spoustu slz.
Večer to byly ty slzy absolutního vyčerpání a strachu. Další den odpoledne to byly slzy štěstí. A slzy u mě vidí lidi málokdy.
Ano, konečně, po 6 letech jsem ukončila vysokou školu s inženýrským titulem, který mě stál o trochu víc usilí a nervů, než jsem předpokládala.
V lednu jsem měla mít totiž hotovo a nastupovala jsem do zkušebny na poslední státnice. Ze dveří jsem měla vyjít jako šťastná inženýrka. Ale místo toho jsem vycházela se zalitýma očima.
V červnu jsem měla druhý pokus, na který jsem se připravila tak, že jsem to nemohla nedat. Všechno jsem uměla nazpamět a byla jsem si jistá, že tentokrát už se to povede. Jenže když jsem si sedla na potítko, dostala jsem takový okno, jako nikdy předtím a zničeho nic jsem všechno zapomněla. Prostě blackout. Příliš stresu, nervozita a až moc velká natěšenost na titul asi. Takže jsem hodinu seděla s prázdným papírem na potítku. U zkoušení jsem nedokázala sestavit ani souvislou větu a totálně jsem se sesypala.
Umíte si představit ten pressure na třetí pokus, o kterém jsem věděla, že když ho nedám, tak tři roky studia půjdou do kytek a já skončím s bakalářem. Do svého studia jsem na konci srpna nuceně zapojila mojí mamku, kterou jsem donutila, aby mě 14 dní v kuse každý den zkoušela. Od rána do večera. Takže pokud je tu někdo, kvůli komu jsem státnice napotřetí dala like a boss, tak je to ona, protože tenhle support byl absolutně k nezaplacení. Byla tu pro mě, když jsem hystericky trhala papíry a brečela nad stohama papírů. Byla tu pro mě, když jsem potřebovala uklidit, dojet nakoupit, uvařit. Byla tu pro mě, když jsem nemohla spát.
A v pondělí jsem nastoupila ve 13:30 do učebny, klidná jako nikdy předtím. Tři otázky a desetistránkovou case study (která je teď součástí státnic na VŠE) jsem čapla, zasedla a hodinu psala jak o závod. Ani jsem si nevšimla, že mi z čela padají kapky potu, které rozpouštějí moje zápisky plnícím perem se zeleným inkoustem. Nastoupila jsem před komisi a spustila. Mlela jsem tak, že se mi nikdo neodvážil skočit do řeči. Poslední otázku jsem ani nedopověděla, protože se vedoucí vložil do mého monologu a řekl: „dobře slečno Hudcová, to by nám stačilo.“ Zvedla jsem se, hodila ještě džouk a věděla jsem, že to mám. Ten pocit. Pane bože.
Když nás zavolali na výsledky, mě si nechali nakonec a okomentovali můj výstup jako hřeb dnešních státnic. Málem to se mnou švihlo. Už mi to nemohl nikdo vzít. Všechny troje státnice za 1. První, komu jsem volala byla mamka, která začala do telefonu strašně něco křičet i přesto, že seděla v open officu v práci. Nerozuměla jsem jí ani slovo. Ale asi měla radost.
Takže tenhle článek patří jí, protože bez ní bych možná byla bakalář. Mami (a vlastně všichni, kdo jste tolerovali moje záchvaty), DĚKUJU. Máte to u mě.
E.
WEARING:
Dress – Zoot
Shoes – Asos
Bag – Paul’s Boutique (via Zoot.cz)
Watch – Komono (via Freshlabels.cz)