Ahooooj!
Trip finským Laponskem, to byl zase jeden z našich spontánních nápadů. O polární záři jsme snily dlouho, ale když jsme měly dost času, nebyla dobrá předpověď počasí a naopak – když byla vysoká pravděpodobnost, že záře bude viditelná, nenašly jsme aspoň tři volné dny. Tak jsme to riskly a ve středu jsme koupily letenky na pátek.
Odlet vypadal jako obvykle. Třičtvrtě hodiny před odletem jsme visely v zácpě, mamka ještě z auta posílala pracovní emaily. Jako obvykle ale vše dobře dopadlo my jsme večer dorazily do Helsinek. Ráno jsme v 7:45 odlétaly z Helsinek dál na sever do Rovaniemi, takže jsme přespaly v hotelu u letiště.
Cestovaly jsme jen s kabinovými zavazadly, což se vzhledem k tomu, že jsme jely za polární kruh a třičtvrtě mého zavazadla zabíraly foťáky, objektivy a stativ zdálo docela odvážné. Nakonec se ukázalo, že jsem klidně mohla jet jen s kabelkou. Celý týden byla taková zima, že jsme na sobě měly stále všechno oblečení a naše zavazadla byla prázdná. Prakticky jsme měnily jen ponožky a spodní prádlo, takže: polární kruh s příručním zavazadlem na týden – approved by timetofit 😀
V Laponsku jsme měly zarezervovanou jen první noc. Moc jsme netušily, do jakých podmínek jedeme, co nás potká po cestě a jaké bude počasí. Na netu příliš spolehlivých informací o zimním Laponsku nenajdete, asi sem moc takových pošuků bez jakéhokoliv plánu nejezdí.I proto bude tenhle článek možná o něco delší a bude obsahovat praktické informace, které bych sama před cestou do Finska ocenila. Zároveň jsme obhlédly všechna zajímavá ubytování s prosklenýma střechama, takže mohu doporučit, která za to stojí a které ne. Není to úplně levná záležitost a tedy nějaké info se třeba hodí.
Šedesátitisícové laponské městečko Rovaniemi se nachází přesně na polárním kruhu a je známé jako místo, kde žije Santa. Proto je celé město i jeho okolí vyzdobeno vánočními světýlky a různými sochami Santy a sobů. A i přesto, že byl březen, měly jsme dojem, že Vánoce jsou za dveřmi. Připadalo nám to trochu absurdní vzhledem k tomu, že už několikátým rokem před vánočním blázněním utíkáme a nakonec se octneme u jeho zrodu a navíc ještě zcela dobrovolně.
Na letišti jsme si raději půjčily auto a vyrazily na sever.
Praktické informace vol.1: Silnice jsou v zimním Laponsku trojího typu – pár hlavních, které jsou udržované (tedy v pohodě sjízdné), vedlejší, které jsou udržované napůl (tedy sníh je odklizený, ale na silnici je tlustá vrstva ledu, po které se normálně jezdí) a neudržované (tedy sjízdné jen na sněžném skútru, nikoliv autem – ani 4×4!). Pozor si dejte na zrádnou navigaci, která samozřejmě netuší, které silnice jsou odklizené a které ne, takže čím vyšší číslo označení silnice, tím je větší pravděpodobnost, že jí neprojedete. Překvapená jsem byla hlavně z cest pro sněžné skútry. V Laponsku je to naprosto běžný dopravní prostředek vzhledem k tomu, že je sever Finska 200 dní v roce pokrytý sněhem a ledem. Běžně se s nimi jezdí po zamrzlých jezerech, ale i lesními cestami. Dokonce mají pro skútry vlastní dopravní značky. Na parkovištích před supermarket jsou zaparkovány skútry mezi auty. Mimochodem, pokud jedete do Finska kvůli jezerům, vyberte si léto, protože v zimě jsou všechna, ale opravdu všechna jezera pod ledem a dost velkou vrstvou sněhu, takže z nich nevidíte nic kromě velké bílé plochy.
Mezi Rovaniemi a městečkem Ivalo, kde jsme měly zarezervovaný hotel na první noc, toho moc zajímavého nebylo. Zastavily jsme se jen u Kakslauttanen, kde mě zajímaly prosklené bubliny, ve kterých se spí. Nakoukly jsme i dovnitř a shodly se, že 390 EUR bychom za noc v jedné z bublin nikdy nedaly. Nejlepší léta už totiž měly dávno za sebou.
Do cílového místa Aurora Village jsme dorazily poměrně brzy. Byly jsme vybavené několika aplikacemi, které předpovídaly pravděpodobnost polární záře a právě tuto noc byla asi padesátiprocentní šance, že bude viditelná. Proto jsme se trochu dost plácly přes kapsu a ubytovaly se v chatičce s prosklenou střechou, abychom mohly pozorovat auroru přímo z postele. Noc tady vyšla na přibližně 220 EUR, a to jsme vychytaly nějakou super slevu. Normální cena přes zimní sezónu se pohybuje kolem 350 EUR i víc. Navíc jako chatička vypadala jen zvenku, zevnitř byla luxusně vybavená a čekalo na nás dokonce šampíčko na přivítanou. Aby ne za ty prachy 😀
Přestože jsme si koupily appku, která nás na polární záři měla upozornit, byly jsme tak vyschýzovaný, že mamka nařídila budík na každou hodinu, abychom jí náhodou nezmeškaly. Takže vždy když zazvonil budík, prudce se vymrštila, vystrčila hlavu a sledovala, jestli neuvidí polární záři. Byl na ní neuvěřitelný pohled, protože vypadala jak surikata:-D Okolo půl třetí ovšem začala signalizovat appka, že aurora je viditelná. Z postele jsme zprvu neviděly nic, a tak jsme si oblékly všechno oblečení co jsme měly a vyrazily do mrazu. A co myslíte?
Byla tam!!!!
Praktické informace vol. 2: Do aplikací na polární záře se rozhodně vyplatí investovat. Nekupujte ale ty, které hodnotí pravděpodobnost jen na základě předpovědi počasí, ale ty, které jsou napojené na kamery a senzory v dané lokalitě. Tím pádem vám přijde upozornění jen v případě, že jsou záře opravdu vidět, takže se na ně dá celkem spolehnout. Appka se kupuje na jednotlivých hotelech za cca 10 EUR s tím, že dostanete lokální kód, který do appky zadáte a tím jste upozorněni jen v případě, že se záře objeví ve vaší lokalitě. Nepředpokládám, že by někdo chtěl být vzhůru celou noc, takže tahle appka je must-have. A nezapomeňte si na noc vypnout tichý režim!:)
Druhý den ráno jsme vyrazily na projížďku psím spřežením rovnou od našeho hotelu. Tahle záležitost je neméně nákladná, dvě hodiny na sněhu s hyperaktivními psy stojí kolem 170 EUR/os., čtyři hodiny potom kolem 220 EUR/os. Nejdřív jsem ohrnula nos, že to bude stejně jen finta na turisty, a že je to šíleně předražené. Ale když jsme přijely na Husky Farm, došlo mi, že uživit několik desítek psů není legrace. A co na tom bylo nejlepší? Že nás nechali spřežení řídit. Takže nesedíte jak pecka a průvodce vás vozí. Po krátké instruktáži vyrazíte do terénu, jeden řídí, druhý sedí a v polovině se měníte. Nikdy v životě jsem neviděla psy tak šťastné, že mohou běhat jak zběsilí. Takže nemusíte mít strach, že dělají otroky lidem:)
Odpoledne jsme vyrazily dál na sever k městečku Inari. Dost času jsme strávily v autě, takže jsme měly v plánu vyrazit na nějaký krátký hike.
Praktické informace vol. 3: Hikovat se v Laponsku v zimě moc nedá. Často se ani nedostanete do národního parku, protože je celý zavalený sněhem. To se dá ovšem vyřešit dvěma způsoby – sněžnice nebo běžky. Pokud byste chtěli vyrazit bez nich, nemáte absolutně šanci se nikam dostat, protože vám garantuju, že po prvním kroku mimo silnice a běžkařské stezky zapadnete do sněhu až po pás. To platí i pro těch pár hikovacích stezek, které jsou otevřené a přístupné – jakmile se netrefíte na vyšlapanou cestičku (která je mnohdy široká tak 30-40 cm), tak zahučíte po stehna do sněhu.
Měly jsme v plánu hike v NP Pyhä-Nattanena k fotogenickému domečku v lokalitě Otsamo, ale silnice byly neprůjezdné, takže jsme to musely vzdát. Jediné, co bylo otevřené byl 5,8 km dlouhý Juutua Trail v okolí Inari, takže jsme se na něj vydaly. Stezka vedla celou cestu lesem k visutému mostu a lesem zpět. Druhou noc jsme přespaly v Njurkulahti v národním parku Lemmenjoen.
Třetí den jsme vyrazily dál na jiho-západ. Naše jediná zastávka byla v lyžařském středisku Levi, kde jsme chtěly zkusit vylézt na vrchol hory, abychom se aspoň trochu hýbaly a jen neseděly v autě. Navíc se tu mezi sjezdovkami nachází slavná & fotogenická Santa’s Cabin. Na vrchol se dá dostat buď gondolou (je tam jediná) a nebo pěšky. My jsme zvolily druhou variantu a na vrchol se vyškrábaly z parkoviště od restaurace Tuikku. Santa’s Cabin se nachází mezi sjezdovkami 11 a 13. Vítr byl tak nesnesitelný, že jsme si musely dát večer dole v Levi něco teplého k jídlu.
Praktické informace vol. 4: Co se jídla týče, tak určitě doporučuju salmon soup nebo reindeer broth. Obě vydají za hlavní jídlo (proto se jejich cena pohybuje od 10 do 15 EUR) a jsou opravdu výtečné. Mezi další speciality patří samozřejmě lékořicové bonbony, po kterých já se můžu umlátit, ale většina lidí to vidí opačně. Každý den jsme zvládly sáček. Vzhledem k tomu, že Finové spotřebují nejvíc kávy na člověka, snad v každém pajzlu vám udělají kafe. Nečekejte ale cappuccino, ale černou překapávanou kávu bez mléka.
Protože byla předpověď polárních září na třetí noc opět nadějná, chtěly jsme chtěly spát zase v chatce s prosklenou střechou. Zaujala mě Aurora Dome & Glamping u jezera Torassiepintie, jenže jejich webové stránky nebyly příliš funkční a na všechny termíny hlásily, že mají plno. Jely jsme stejně okolo, tak jsme si řekly, že se tam zastavíme a zkusíme se domluvit osobně, jestli nemají jednu bublinu volnou. Zázrakem volno měli, ale tentokrát jsme si vzaly normální chatku. V bublinách totiž není toaleta a v -15 stupních chodit čůrat ven bylo to poslední, po čem jsme toužily. Přijely jsme úplně promrzlé, takže jsme se hned po příjezdu naložily do sauny.
Vtom slyšíme divné zvuky. Vylezeme ze sauny a zkoumáme, co to je. Dojde nám, že mi zvoní telefon, tak si ještě říkám, proč jsem si nastavila budíka na jedenáctou večer a ještě tak hlasitě. Jdu ho vypnout a na displeji vidím upozornění ze všech pěti appek najednou: “aurora is visible now!!”. Začala jsem strašně křičet, čímž jsem dokonale vyschýzovala i mamku, která vůbec netušila, co se děje. Začaly jsme se hystericky MOKRÉ rvát do oblečení a vyletěly ze sauny. Během minuty nám mokré vlasy zmrzly do rampouchů. Popadla jsem stativ, foťák, rukavice. Následoval úprk na zamrzlé jezero, kde byla vidět nejvíc. Byla ohromná, nádherná, barevná, neustále měnila tvar i barvy. Bylo to opravdu něco neuvěřitelného. Nakonec vydržela na obloze asi 3 hodiny, během kterých jsme vymrzly na kost znovu. Do postele jsme se dostaly kolem čtvrté ráno.
Každopádně tohle místo doporučuju asi ze všech nejvíc. Jednak je sauna i snídaně v ceně (na rozdíl od ostatních předražených ubytování) a druhak je tu ukrutně milý personál a ubytování je skoro nové, takže vážně paráda.
Čtvrtý den jsme vyrazily do NP Pallas, jen kousek od Levi. Tady se jedna otevřená stezka taky našla a za mě to byla ta nejlepší z celého tripu. Od informačního centra se dá vyškrábat na jednu z hor, odkud je nádherný výhled několik kilometrů daleko, i přesto že měří něco málo přes 800 metrů. Když je sníh zmrzlý, dá se jít bez sněžnic až na vrchol.
Odtud jsme se chtěly vydat ještě k hoře Enontekio, ale už nám nezbyl čas, takže jsme to otočily zpátky k Rovaniemi. Spaní jsme zarezervovaly v hotelu Suomutunturi přímo na sjezdovce skiareálu Suomu.
Pátý den jsme strávily v národním parku Oulanka, kde jsme si střihly hiky dva. Jeden 5km dlouhý okruh přímo od visitor center s názvem Hiiden Hurmos. A na druhý, dvanáctikilometrový, jsme přejeli do městečka Juuma. Okruh se jmenoval Pieni Karhunkierros a kopíroval slavný Bear’s Trail. Tyto dva okruhy jsou opět jediné, které jsou v zimě přístupné.
Odpoledne jsme dojely do Rovaniemi a v noci okoukly ještě Aurora Tree House Resort, ze kterého jsme byly zklamané a byly rády, že jsme neutratily dalších 350 EUR za ubytování. Z fotek to totiž vypadá jako pár chatiček uprostřed lesa, ale ve skutečnosti je v areálu chatek asi 60, jsou nahňácané na sobě a areál je hned u hlavní silnice.
Šestý den ráno jsme ještě rychle před odletem okoukly Santa’s Village, aby se neřeklo, ale obě jsme se shodly na tom, že bychom si tohle místo užily kdyby nám bylo asi tak o 50 let míň. Vstup do areálu je zdarma.
To je ode mě z Finska všechno, kdyby vás cokoliv zajímalo, pteje se! :))) Na konci článku najdete ještě mapu naší trasy autem, tak to můžete brát jako inspiraci!
E.
