Ahoooooj!
Hlásím se z dalšího spontánního výletu, tentokrát na Lago di Garda, kde jsem nikdy předtím nebyla! Byla to víkendová rychlovka, ale ty mě baví ze všeho nejvíc. Hlavně mě baví výrazy lidí, když se mě zeptají, co jsem dělala o víkendu a já jim s vážnou tváří řeknu, že jsem si zajela na víkend na Gardu a do Benátek autem :DDD
Anyways, v pátek odpoledne jsem se sebrala a odjela směr Garda. Původní plán byla jedna noc na Gardě, druhá noc u Lago di Sorapis a třetí noc na Obersee. Jenže jak už to tak bývá, realita byla úplně jiná, ale k tomu se dostanu.
Každopádně na Gardu jsem přijela v pátek v noci. Bydlela jsem v hotelu Milan přímo na pobřeží jezera. V sobotu bylo asi 350 stupňů, takže jsem jezero částečně objela a zastavila na dvou místech a prošla se. Jezero fakt nevypadá jako jezero, ale připomíná spíš nějakou zátoku Středozemního moře. Odpoledne jsem vyrazila do Dolomit se trochu zchladit. Jenže tady začíná ta sranda.
Zapomněla jsem odbočit na Jižní Dolomity a omylem dojela do Benátek, kam jsem vůbec nechtěla. Zase taková zajížďka to nebyla, ale dobré dvě hodiny jsem ztratila. Když už jsem tam byla, zůstala jsem na pozdní oběd a pak jsem to přehodnotila a rozhodla se zůstat i přes noc, protože do hor bych dojela zase za tmy, což se mi po zkušenosti s půlnočním výstupem na Bachalpsee ve Švýcarsku moc nechtělo:D Bookla jsem na rychlo hotel a večer se ještě prošla kolem Grand Canalu.
V Benátkách jsem sice byla vloni v říjnu, ale i přesto jsem ráno po snídani ještě vyrazila jednou do města, abych se před dlouhou cestou prošla. Zvládla jsem jen náměstí svatého Marka a musela jsem utéct, protože tam bylo takových lidí, že jsem skoro chytala hysterické záchvaty. Navíc se mi potil knír a lepily se mi šaty na záda.
Odpoledne jsem Benátky opustila a přejela do městečka Cortina d’Ampezzo, odkud začínal hike na Lago di Sorapis. Samozřejmě mi došly data, takže jsem se musela spolehnout na Google Maps, které jsem měla načtené ještě z Benátek. Nikde nebyla žádná cedule, takže jsem si nebyla úplně jistá, kudy mám jít. Svojí briliantní plynulou italštinou jsem se zeptala v jednom hotelu a ujistila se, že vím, kam mám jít. Vtipné je to, že tohle jezero vůbec není nijak známé (což vůbec nechápu, protože je neuvěřitelné!), takže první slečna, které jsem se ptala, na mě nevěřícně koukala a potom mě informovala, že jsem se určitě spletla, že tafy žádné takové jezero není. Nedalo mi to a zeptala jsem se ještě jednoho pána, který už naštěstí věděl a poslal mě správným směrem.
Trek nahoru k jezeru trval asi dvě hodiny, ale bylo pořád dost vedro, takže jsem šla dost pomalu. Asi v 7 jsem konečně došla do cíle, upocená, smradlavá a unavená. Díky bohu nahoře nikdo nebyl, protože bylo jednak dost pozdě a zároveň se schylovalo k bouřce, o které jsem věděla, ale i přesto jsem si to jezero neodpustila.
Nafotila jsem pár fotek, ale moc jsem se s tím nepatlala. Využila jsem toho, že u jezera nikdo nebyl a vykoupala se v mléčně tyrkysové vodě, abych smrděla o kousek míň. Potom jsem postavila stan, nacpala do sebe konzervu a zalehla do spacáku.
V noci se ale spustila taková bouřka, že jsem myslela, že uletím i se stanem. Blesky blýskaly každé tři sekundy a hromy mlátily do skal jako divé. Slejvák byl celou noc tak silný, že mi k ránu už propouštěl stan.
No, původní plán bylo vyrazit v 6:00, během hoďky se dostat dolů k autu a odfrčet do Prahy, kde jsem měla ten den od 16:00 být ve fitku. Jenže ten příval déště mě nepustil ze stanu dřív než v 11, takže z Itálie jsem odjížděla až kolem jedné. Bylo mi jasné, že ve 4 rozhodně ve fitku nebudu, takže jsem musela zrušit všechny tréninky.
Zbývalo mi 8 hodin jízdy, nicméně apokalypsa pokračovala i na dálnici, po které se dalo jen maximálně 90 km/h. Když jsem se ale dostala k Mnichovu, moje naděje na dlouhý spánek mě opustily úplně. Vystála jsem si tam několikahodinovou kolonu a do Prahy se dostala až kolem půlnoci. 8 hodin zpoždění…. No, příště už to takhle neudělám, hihi:)
Každopádně to byla zase skvělá očista! Miluju tyhle akční víkendy!:) A co vy, jak jste strávili víkend vy? 🙂
E.