Ahooooj!
Přespáním u Messnerova muzea naše adventure rozhodně neskočilo. Hned další den jsme se totiž přesunuli na Passo Giau, na kterém jsem nikdy předtím nebyla. Nechápu proč. Ale k tomuto průsmyku se pojí dost zajímavá historka.
Plán byl naprosto jasný – přespat ve stanu na Passo Giau. Byl duben, takže sníh už na většině míst dost opadl. Z Cortiny jsme se vydali serpentinami nahoru a jak jsme se blížili ke dvou tisícícům metrům, sněhu začlo podezřele přibývat. Když jsme se ale vynořili za poslední zatáčkou na průsmyku, nestačili jsme se divit. Kolem silnice byly asi tři metry sněhu. VŠUDE. To jsme podcenili. Měli jsme letní stan & letní spacáky a spaní na sněhu nepřipadalo v úvahu. Trošku jsme propadli panice, protože bylo asi šest hodin odpoledne a moc času na vymýšlení plánu B nebylo. Zaparkovali jsme u restaurace na úplném vršku, vylezli z auta a vyběhli na nejbližší kopec, kam vedla vyšlapaná cestička, takže jsme se nebořili po pás, ale jen po kolena.
A co se nestalo.
Na protějším kompci jsme jako zázrakem uviděli miniaturní ROVNOU TRAVNATOU plochu, jako stvořenou pro stanování. Zázrak. Hned jsme se k němu vydali, abychom ho prozkoumali a ujistili se, že není podmáčené nebo neskrývá nějaký podobný háček a voilá! Byla to opravdu jediná nezasněžená plocha na kilometry daleko. Hned jsme místo zabrali, aby se nám na něj nenakvartýroval někdo jiný. Měli jste vidět ten kýč. Zatímco Kuba stavěl stan, já vytáhla vařič a gina a uvařila večeři.
A zbytek večera jsme jedli, pili, povídali a pozorovali zapadající slunce. Když se setmělo, zalezli jsme do spacáků, protože najednou jako by bylo -20 stupňů.
A ten výhled ráno? Další dávka kýče. No posuďte sami. Tohle byl vážně ten pravý million-star hotel.
E.
