Ahooj!
doufám, že se vám první část našeho roadtripu líbila a tady je druhá (ale ne poslední)! 🙂
Od posledního místa v předchozím článku jsme razili dál po jižním pobřeží na východ, až k Reynisfjara. Tohle místo ukrývá fantastickou pláž s černým stěrkem, na které leží špičaté skalní útvary s názvem Reynisdrangar, které by byly jedním z nefotogeničtějších míst, kdyby nebylo těch tisíců lidí. Reynisfjara je dostupný přímo z parkoviště pod hlavní silnicí, kde parkovalo hned několik desítek autobusů s turisty, což nám lehce zkazilo zážitek.
Na pláži jsme strávili pár hodin a pak jsme vyrazili dál po pobřeží směrem na východ. Dostali jsme se až k lávovému poli Eldhraun, které mě neuchvátilo o nic méně, než černé pláže. Z popisků v průvodci jsem si představovala lávové pole jako obrovskou černou kamenitou poušť, kde není absolutně nic, ale když jsme k němu dorazili, úplně jsem oněmněla.
Eldhaun totiž není žádná vyprahlá sopečná poušť, ale nádherné kopečky, porostlé hustým mechem. Málem jsem chytila zajíce, když jsem se po něm prošla, protože se mi nohy do mechu zabořily po kolena. Vůbec by mi nevadilo tady přespat, kdyby nezačlo mrholit!:)
Začalo se stmívat, a tak jsme si našli bezchybné místo jen pár set metrů od Fjaðrárgljúfur, kam jsme chtěli vyrazit hned ráno.
Když jsme se do kaňonu druhý den vydali, byli jsme rádi, že jsme spali hned vedle, protože tu takhle brzy nebyla ani noha a zájezdové autobusy s turisty s Reykjavíku se začaly valit až když jsme nasedali do auta a odjížděli. Stezka vedla po vrcholcích kaňonu, takže jsme celou dobu koukali dolů z obrovské výšky na malou říčku, která protékala mezi skálami. Na konci stezky nesměl chybět tradiční islandský vodopád.
Na cestě od kaňonu jsme se mohli všichni potrhat smíchy z místní turistické značky.
Po tom, co jsme se uklidnili z našich puberťáckých výlevů ohledně značky, vyrazili jsme směr národní park Skaftafell, ve kterém leží hned několik fantastických míst.
Začali jsme malým desetikilometrovým okruhem kolem vodopádu Svartifoss a úplným orgasmem pro moje fotografické oko byl výhled na ledovec Skaftafelljökull. Byl přímo pod námi a tak neuvěřitelně blízko.
Sešli jsme ještě o pár výškových metrů dolů a našli stezku, která vedla přímo k úpatí ledovce.
Když si vzpomenu na mojí cestu po Novém Zélandu a výhled na Franz Josef Glacier, který byl od nás tak daleko, že ani můj ultrazoom ho nedokázal přiblížit tak, aby byl někdo z fotky schopný identifikovat ledovec, úplně mě dojalo to, že jsme se po něm mohli jen tak projít. Žádné zábrany, žádné vstupné, žádné cedulky s lebkami a nebezpečím smrti, žádní turisti.
Prostě ledovec.
Přímo před námi. Byla jsem úplně ve svém živlu. I když zimu nenávidím, v tu chvíli mi došlo, že ledovce jsou moje asi nejvíc neoblíbenější místo. Mám z nich neuvěřitelný respekt a nikdy bych se sama neodvážila vyrazit na procházku po ledovci, ale čiší z nich neuvěřitelná síla a zároveň nepředvídatelnost. Párkrát jsme slyšeli prasknutí a malý sesuv a pokaždé mi úplně naskočila husí kůže.
Začínala tady být díky ledovci pořádná zima (teploměr v autě ukazovat 4 stupně), a tak jsme tu vydrželi jen pár minut a zase běželi do auta a pokračovali na další destinaci.
Jen pár metrů od hlavní silnice se nachází kostel Hofskirkja. Tenhle maličký kostelík má neuvěřitelné kouzlo hlavně díky porostlé střeše a zvláštním boulím na trávě, která ho obklopovala.
Obecně kostely úplně nemusím, ale Island je první země, kde se mi kostely opravdu líbily. Vždycky byly něčím zajímavé a zároveň úplně jednoduché. Ve městech jsou kostely většinou z betonu a v moderním stylu a v přírodě spíš dřevěné a maličké.
Tím ještě zaručeně krásy národního parku Skaftafell nekončí, ale o zbytku už zase příště! Můžu jenom napovědět, že v příštím článku bude místo, které se mi na Islandu líbilo ze všechno nejvíc! <3
Tak zatím!
E.