Ahoooj!
minulý víkend jsem se vydala do rakouských Alp, abych zdolala Wildspitze na skialpech. Bylo to podruhé, co jsem na skialpech stála (ale poprvé se to nepočítá, protože to bylo s guidem, který mi se vším pomohl, takže jsem si prd zapamatovala). Byla jsem s kamarádem, který z hor prakticky nevyleze, takže v dobrých rukou:)))
Skialpy ještě nevlastním, takže jsem se před odjezdem zastavila v půjčovně a za hodinu odjížděla už s komplet vybavením, včetně vysílačky, lopatky, lyží, bot, atd.
Do Rakouska jsme dorazili pozdě večer, takže jsme přespali v hotelu, abychom byli ráno fresh. První lanovkou jsme vyjeli nahoru na ledovec (ano, vyjeli, opravdu jsme takhle podváděli, ale kdybychom to šli ze spoda, tak se nikam naší – teda hlavně mojí – rychlostí nikam nedostaneme), nasadili lyže a já se po dvaceti metrech na sjezdovce rozsekala takovým způsobem, že se všichni zastavili a čekali, jestli se zvednu:DDDD No, na lyžích jsem naposledy stála před dvěma lety a tyhle skialpy se nějakým záhadným způsobem chovaly jinak, než normální sjezdové lyže.
Přetraverzovali jsme kus sjezdovky a sjezli asi 100 výškových metrů dolů do údolí, kde jsme poprvé nasadili pásky na lyže a začali naší tour.
Šli jsme kolem ledovce, pak i po něm a poprvé jsem dostala strach, když jsem slyšela první zvláštní křupnutí ledu. Bylo totiž 12 stupňů a přišlo mi, že se zem pode mnou musí každou chvíli probořit do dvě stě metrové trhliny. Ale zvládli jsme to až k úpatí samotné Wildspitze, kde jsme si dali pauzu. Mně se na noze dělal obrovský puchejř, takže jsem začínala být pekelně vyřízená. Při pohledu na hodinky jsme usoudili, že bude nejlepší se vrátit a výstup na vrchol nechat na jindy, až nebudu pomalá jako šnek.
Takže cíl na příště je jasnej. Trénovat, trénovat, trénovat. Vytrvalost. Takže vyměňuju svoje silový tréninky za vytrvalostní, protože abych pravdu řekla, sáhla jsem si docela na dno, a to jsme to ani nevylezli celý.
Puchejř na patě mám dodnes a je ve velikosti desetikoruny. Při každym kroku si vzpomenu na Wildspitze a i v tomhle případě si myslím, že platí pravidlo, že pro krásu se musí trpět, i když v lehce přenesenym významu. Pro to, aby člověk viděl místa, který jen tak někdo nespatří, si musí protrpět i ty zatracený puchejře!:))
Každopádně mě skialpy tak strašně chytly, že se co nevidět vracím zpátky, s lepší fyzičkou a Wildspitze rozhodně nenechám nedobytou!
E.