Ahoooooooj!
Tohle bude poslední článek z neskutečného Maroka!
Z Ait Ben Haddou jsme vyrazili zpátky do Atlasu, tentokrát ale jinou cestou. Z rudé pouště jsme se pomalu dostávali do zasněžených vrcholků čtyřtisícovek. K našemu překvapení (možná spíš očekávání, které jsme si nechtěli přiznat) se asi v polovině silnice přeměnila z asfaltové na prašnou (resp. blátivou), takže jenom asi padesátikilometrový přejezd z horského masivu nám trval neuvěřitelných 7 hodin. Ale znáte to, cesta je cíl, takže nám to vůbec nevadilo.
Zajímavé bylo to, že tahle část Atlasu zase byla úplně jiná. Jestli si vzpomínáte na článek o prvním přejezdu Atlasu a fotky v něm, hory byly kamenité a nápadně připomínaly ty Evropské. Tahle část ale byla pořád červená a po kameni nebyly ani stopy. Asi proto, že hory přímo navazovaly na rudou poušť.
A pak se stalo něco, na co nikdy v životě nezapomenu a co mi zase otevřelo oči. Jak jsme tak jeli po té zablácené cestě a bavili se o tom, že by nás strašně zajímalo, jak tyhle lidi žijou, všimli jsme si starého pána, jak stojí před svým domem v marockém tradičním oděvu. Oba jsme vášniví fotografové, takže jsme se zastavili a běželi se pána zeptat, jestli bychom si ho mohli vyfotit.
Bohužel pán nám nerozuměl ani slovo, jelikož mluvil jen francouzsky a ani jeden z nás francouzsky umí maximálně Merci. Řekla bych, že v téhle oblasti projede tak jedno auto za den, takže námi byl tak fascinovaný, že nám nabídl kávu.
Řekli jsme si proč ne a pozvání přijali. Agilní důchodce okamžitě začal z domu tahat stoleček a dvě malé židličky. Začal dělat kafe a pozval nás k sobě domů, kde se nám snažil vysvětlit fotografie, které mu visely na zdi. Mluvil na nás neustále francouzsky a my na něj anglicky, ale z nějakého nepochopitelného důvodu jsme si nějak rozuměli.
Pak nás usadil a přinesl kávu. Po chvíli pochopil, že jsme hladoví jak psi, tak nám přinesl pravděpodobně svůj oběd, který jsme s chutí přijali a rukama snědli. Přidala se k nám i jeho žena a oba nám vesele vyprávěli historky a ukazovali třicet let staré fotky.
Po hodině jsme chtěli vyrazit a ptali se ho, kolik mu zaplatíme. Nic nechtěl, takže jsme mu dali úplně všechny marocké peníze, které jsme měli. Žije z nich pravděpodobně do dnes :)))) Vůbec nás nechtěl pustit a pořád nám ukazoval další a další fotky, vyprávěl další historky ve francouzštině, vodil nás za ruku a hlásil jména sousedících vesnic a názvy hor, které byly na dohled.
Každopádně ironické je to, že jsme se deset minut před touhle neuvěřitelnou návštěvou bavili o tom, že by nás zajímalo, jak tihle lidí žijou a záhy nás neznámý pán pozve k sobě domů.
Po dlouhém přemlouvání jsme se vydali zase na cestu, protože jsme měli namířeno až do Marrakeche, ale na tenhle moment snad vživotě nezapomenu.
Pak se ale obloha zničehonic zatáhla a – teď se podržte – začaly padat obrovské kroupy!! Bylo pořád nějakých 12 stupňů, takže to vůbec nedávalo smysl.
A tím naše horské dobrodružství skončilo. Zpátky do Marrakeche jsme se dostali pozdě večer a přespali další noc v hotelu před odletem domů. Musím říct, že sprcha a teplé jídlo po 4 dnech bylo vážně skvělé. Přeletěli jsme do Fesu, což je město na úplném severu Maroka, kde jsme strávili ještě odpoledne a odtamtud odlétali další den do Frankfurtu.
Abych celou tuhle cestu shrnula, byla opět naprosto nezapomenutelná a Maroko mi vyrazilo dech. V dobrém slova smyslu. A určitě bych se jednou do Atlasu chtěla vrátit a zdolat jejich nejvyšší horu Toubkal. <3
P.S. Na závěr ještě přidávám mapu, abyste měli představu, kudy jsme jeli:)
Jestli máte nějaké další otázky, ptejte se! 🙂
E.
