Východní Jáva. Větší, lepší, hezčí, levnější a rozmanitější brácha Bali.
Pokud jste otevřeli tento článek, dost možná už plánujete svůj trip na Východní Jávu a není potřeba se zdržovat s tím, kde ostrov najdete a kolik má obyvatel. A pokud jen tak šmějdíte po internetu, tak na Wikipedii se to dočtete. Pojďme se tedy vrhnout na itinerář a logistiku.
Hned dopředu hlásím, že tento článek pojednává o naší 4-denní rychlonávštěvě, kterou jsme s manželem podnikli po cestě do Austrálie. Pokud je tedy Východní Jáva vaše cílová destinace a plánujete tu strávit 14 dní, budete muset ještě trochu pogooglit. Základní informace o tom, jak se po ostrově pohybovat a nejkrásnější místa, která určitě neminout, tu ale najdete.
Doprava na Východní Jávě
Logistika v jihovýchodní Asii je většinou asi to nejnáročnější z celého tripu. Až na pár výjimek tu úplně nefunguje to, na co jsme zvyklí ze západu – na letišti půjčíme za pár tisíc auto, dojedeme si, kam chceme a za dva týdny ho vrátíme.
Tady jsou 4 základní možnosti, jak se po ostrově pohybovat.
1. Půjčení auta? Jedině s řidičem!
I kdyby šlo si půjčit vlastní auto, tak je to snad ten nejhorší nápad na světě (bláznivou indonéskou dopravu asi nemusím do detailu popisovat). Jediná možnost, jak si půjčit auto, je i s řidičem. Má to svoje výhody i nevýhody – díky řidiči odpadá zodpovědnost za škrábance a případné nehody, ale na druhou stranu asi nemáte soukromí a takovou tu volnost, jako při běžném roadtripu. Navíc je cena pochopitelně o něco vyšší, protože musíte kromě pronájmu auta zaplatit i řidiče.
2. Půjčení skútrů? Moc dlouhé vzdálenosti!
A navíc – málokdo z nás cestuje s malým batůžkem. My jsme třeba přijeli s obřím kufrem, do kterého jsme se sbalili na měsíc a půl, takže si neumím představit, jak bychom ho na skútru převáželi. Na druhou stranu se docela dobře dá skútr využít v případě, že jste ubytování na jednom místě více dní a vyrážíte na jednotlivé výlety ze stejného bodu. Abyste si půjčili skútr, stačí se poptat v hotelu. A velké přejezdy potom řešit buď autem s řidičem a nebo hromadnou dopravou.
3. Hromadná doprava?
To je asi nejodvážnější, ale nejlevnější a nejekologičtější možnost. My jsme na Jávě byli jen 4 dny, takže tahle možnost vůbec nepřipadala v úvahu, ale slyšela jsem od kamarádů, že se to dá.
4. Organizovaná tour
Kdybych na ní nenarazila čirou náhodou, tahle možnost by mě vůbec nenapadla. Nesnáším být součástí nějaké skupinové výpravy a privátní tours jsou většinou dost drahé. Jenže vzhledem k tomu, že:
– jsme měli tak málo času
– chtěli jsme vidět 3 místa, která byla od sebe vzdálená několik stovek kilometrů
– přiletěli jsme do města Surabaya a potřebovali jsme končit v přístavu Ketapang, odkud nám jel trajekt na Bali
nám nezbývalo nic jiného, než zkusit nějakou tour. A tak jsem několika indonéským „cestovám“ napsala.
Chtěla jsem 4-denní privátní tour na míru. Do emailu jsem jim sepsala seznam míst, které jsme chtěli vidět, na jakém letišti nás mají na začátku vyzvednout a kde chceme být na konci vyloženi. A do hodiny jsem měla první odpověď, že taková věc stojí 4.400.000 rupií / osobu a je v tom zahrnuto úplně všechno (auto, řidič, průvodkyně, ubytování, jídlo, konec tour jinde než začátek). V přepočtu za 6.000 Kč / osobu se nám povedlo zajistit privátní tour s řidičem a průvodkyní, takže jsme se nemuseli o vůbec nic starat. Agentura, se kterou jsme tuhle parádu bookli, se jmenovala Cheap Bromo (nenechte se odradit názvem). Jejich komunikace byla naprosto excelentní a reviews měli výborné, takže jsem se vůbec nebála, že bychom toho litovali.
Ve finále to bylo nejlepší rozhodnutí, co jsme na celé cestě udělali! Naprosto neuvěřitelný servis, milá průvodkyně jménem Putri, klimatizovaný velký džíp a natřískaný program – přesně tak, jak to máme rádi! 😀 Při dlouhých přejezdech autem jsme spali a doháněli jetlag, takže to vyšlo fakt geniálně. Firmu Cheap Bromo a naší privátní tour na míru bych doporučila 10/10.
3 nejkrásnější místa Východní Jávy
A jaká jsou tedy ta místa, kvůli kterým jsme si po cestě do Austrálie udělali zastávku?
SOPKA BROMO
Bromo jsem měla na svém bucket listu skoro 10 let a je to vlastně důvod, proč jsme tuhle čtyřdenní šílenost vymysleli.
Bromo je jedna z několika aktivních sopek, které najdete na východě Jávy. Bohužel se tam jinak, než s průvodcem nedostanete, ale na internetu je spousta jednodenních tripů na Bromo, takže je z čeho vybírat. Řekla bych, že všechny tours mají dost podobný program.
Ještě za tmy (kolem 1:00 ráno) nás naložili v městečku Probolinggo do jeepu a vyrazili jsme na východ slunce na vyhlídku, která směřuje právě na Bromo. Od naší průvodkyně jsme byli informováni, že se máme teple obléknout, protože bude velká zima. Vyhlídka se nachází v poměrně velké nadmořské výšce, takže jsme čekali, že hike pár hodin potrvá. Vzala jsem tedy na sebe to nejteplejší od Fjällrävenu, co jsem s sebou měla a nabalila si batoh náhradním oblečením, dvěma litry vody a desítkami sušenek. Ve finále jsme ale pěšky šli jenom přibližně 45 minut, takže to k našemu překvapení zas takový hike nebyl. Vyhlídek je na protilehlé hoře opravdu hodně, takže jsme dobré 2 hodiny přebíhali z jedné na druhou.
Než vylezlo sluníčko, byla fakt ultimátní zima, takže jsem za svoje tři vrstvy oblečení byla fakt ráda. Předpověď hlásila něco kolem 2 stupňů. Zimu ale přebila euforie z toho, že konečně stojím na tolik vysněném místě. Před námi se postupně odkrývala tak nádherná krajina, až se mi oči zaplavily slzami. Slzami štěstí.
Po východu, když se začala rozpouštět inverze, jsme seběhli zpátky k jeepu a přejeli sopečným terénem pod kráter sopky Bromo. Byla tu možnost zaplatit si dopravu na kráter na koních, ale my jsme se z parkoviště vydali po svých na vrchol kráteru.
Trvalo nám to asi 1 hodinu a závěrečné stoupání na kráter nám usnadňovalo schodiště. Ano, čtete správně, na sopku tu vedly schody!
Když jsme stanuli na hraně kráteru, zatajil se nám dech. Byl opravdu obrovský a z jeho nitra se čmoudilo o sto šest. Lidí tu bylo dost, ale většina z nich se zdržovala v místech, kde končilo schodiště, což nám, asociálům, příliš nevyhovovalo. Takže jsme se vydali ještě dobrý kilák po levé hraně, abychom nemuseli poslouchat hlučné Číňany.
Po cestě zpátky jsem ještě poprosila našeho řidiče, jestli by mi nezastavil s jeepem na fotku a kolem 9:00 jsme byli zpátky na hotelu v městečku Probolinggo. Dali jsme si snídani a vyrazili dál.
VODOPÁD TUMPAK SEWU
Tumpak Sewu je naprosto ikonický vodopád, který uvidíte na každém propagačním materiálu Východní Jávy. Hned za vodopádem se totiž tyčí nejvyšší hora Jávy Mount Semeru (3,676 m). Ze Semeru se dost často kouří a navíc má ikonický kuželovitý tvar, takže byste dlouho hledali dokonalejší sopku.
Hike k vodopádu je cca 1 hodinu dlouhý a jde se prudce z kopce dolů. Určitě si na cestu vezměte boty, které můžete namočit a umazat od bahna – je ho tu dostatek a často jsme se brodili po kolena vodou. Nejprve jsme došli k úpatí vodopádu, kde jsme strávili dobrou hodinu poskakováním po kamenech a focením. Při naší návštěvě jsme měli trochu smůlu, protože se kaňonem před pár týdny prohnala povodeň a strhla veškerou zeleň. Kolem vodopádu tedy zůstalo jen bahno a špinavě hnědá voda.
Zpáteční část hiku (je tu okruh, takže se nejde stejnou cestou zpět) nás průvodkyně vzala na nádhernou vyhlídku, ze které byl vidět jak vodopád, tak Mount Semeru.
KRÁTER IJEN
Poslední zastávka naší tour byla na kráteru Ijen, na který se vyráží někdy kolem půlnoci, a to ze dvou důvodů. Kromě východu slunce, který je tu naprosto kouzelný, se tu vyskytuje neuvěřitelný fenomén, kterému se říká „blue fire“. Je to vlastně hořící síra, která se ze dna kráteru dodnes těží. Tento blue fire je možné vidět jen dvě hodiny denně – hodinu po západu a hodinu před východem slunce (a to ještě ne vždycky, občas prostě síru něco uhasí).
Věděli jste, že…
…i přesto, že většinou červená barva symbolizuje horkou substanci a modrá naopak studenou, tak blue fire má mnohem vyšší teplotu než klasický červený oheň?
…a že se síra těží v pevném skupenství a vypadá jako sytě žluté kameny?
Náročnost hiku
Před cestou jsme vyfasovali od naší průvodkyně plynové masky kvůli síře a vydali se do tmy. Cesta na vrchol kráteru je poměrně dlouhá a strmá, což by asi zas tak nevadilo. Horší bylo to, že celá cesta byla pokrytá 20 cm sopečného prachu/popelu, takže bych náročnost chůze přirovnala chůzi v písku. Navíc se nahoru spolu s námi drápalo dalších přibližně 400 lidí, takže při každém kroku se zvedl prach takovým způsobem, že jsem myslela, že mi vyskočí plíce z hrudníku.
Stejně jako byla na Bromu možnost nechat se vyvézt na kráter koních, tak tady byla možnost nechat se vyvézt na kráter na jakési tříkolce. To spočívalo v tom, že si tlustý Číňani vlezli do kočáru a dva místňáci ho v prachu táhli, zatímco on sjížděl TikTok. No, dlouho jsem asi nic horšího a zvrácenějšího neviděla.
Celkově byl hike nejdelší ze všech tří, protože jsme se vydali až na dno kráteru, abychom se podívali na blue fire. Museli jsme se vyškrábat nejprve z parkoviště na hranu (cca 1,5 hodiny chůze), potom slézt na dno kráteru (další 1 hodina), potom zase vylézt zpátky na hranu (další 1 hodina), obejít část kráteru z boku (další 1 hodina) a na závěr zase slézt v sopečném prachu dolů k autu (další 1, 5 hodiny). Nejhorší byl asi sestup do dna kráteru, protože cestička byla úzká a 99,9% lidí, co tu byli s námi, evidentně poprvé v životě používali nohy a šli asi 10 kroků/hodinu. Nešlo je skoro nikde předejít, takže to bylo vážně úmorné.
Těžba síry
Ijen je stále aktivní důl, kde pracují horníci. Podmínky, které musí snášet, jsou brutální. Nemají ani pořádné boty a spousta z nich chodí nahoru a dolů v žabkách. Žádné plynové masky, takže jedovatou síru dennodenně dýchají. A nemluvím o tom, že veškerý náklad žlutého kamene nosí v proutěných koších na ramenou. Dočetla jsem se, že tyhle koše často váží 80 kg. A teď si představte, že se vám pod nohy motají retardovaní turisté. Bylo mi z toho těžko a zároveň jsem se trochu styděla, že jsem toho součástí.
Blue fire
Když jsme ale dorazili na dno kráteru, uviděli jsme modrý záblesk jako kdyby někdo v mlze vyslal Expecto Patronum. Naše průvodkyně nás táhla přímo do sirného oparu a strašně jásala, že takhle velkou sirnou řeku tu dlouho neviděla. Tak jsme taky jásali. Chvíli jsme tu obejdovali a obdivovali modré plameny ze všech stran, ale i přes masku se tu nedalo vydržet dlouho, protože síra štípala do očí. Ještě jsem od někoho zaslechla, že nemáme sahat do vody, že je tak kyselá, že by nám to sežralo ruku, ale nevím, co je na tom pravdy.:D
Byl to opravdu naprosto fenomenální zážitek, na který budu dlouho vzpomínat! Po cestě zpátky nahoru se začalo rozednívat a my jsme konečně viděli, jak obrovské všechno je a jak nádherně tyrkysovou barvu má jezírko, do kterého jsme neměli strkat ruce.
Vyhlídky na kráter
Když jsme se konečně vyhrabali ze dna sopky, vydali jsme na procházku po hraně kráteru. Cesta je lemovaná pokroucenými stromy bez listí, které se do sopečné krajiny neuvěřitelně hodily a byly extrémně fotogenické. Počkali jsme si na první paprsky slunce a vydali se zpátky k autu. Jakmile vysvitlo slunce, dramaticky se oteplilo z nějakých 7°C na 25°C, takže jsme nestíhali sundavat bundy. Dolů jsme dorazili někdy kolem 11:00, úplně zaprášení a špinaví, ale plní nezapomenutelných zážitků.
Po kráteru Ijen nás řidič vyhodil v přístavu Ketapang, kde jsme se rozloučili a nasedli na trajekt směrem Bali.
Suma sumárum
Východní Jáva mě naprosto nadchla! Když se na tenhle rychlovýlet dívám zpětně, neudělala bych vůbec nic jinak, protože všechno vyšlo přesně tak, jak jsme plánovali. Sen vidět Bromo jsem si splnila, ale už teď ale vím, že se sem musím vrátit na delší dobu a ostrov prozkoumat důkladněji.
Pokud vás něco ohledně Jávy zajímá, dejte vědět do komenářů. A jestli vás sopky baví, tak určitě mrkněte i na můj článek z Islandu, kde jsme na vlastní oči viděli tekoucí lávu!:)
E.
