Ahooooj!
Ještě teď jsem myšlenkami v Tatrách. Vůbec se nemůžu soustředit na nic jiného, než na to, jaký jsem měla fajn víkend. Takovéhle víkendy jsou pro mě totiž ty nejkrásnější, jaké si můžu přát. Žádné párty, kluby a tancování. Žádný domácí gaučing a spánek do oběda. HORY!
Původně jsem chtěla jet na celý prodloužený víkend od pátku do pondělí, ale v Tatrách mělo v pátek i v sobotu sněžit. Sice se to na horách mění z minuty na minutu, ale počasí mě zradilo už tolikrát, že jsem to nechtěla riskovat. Vyrazila jsem tedy jen na dva dny – na neděli a pondělí.
Sobotu jsem tedy strávila lovem nových trekových bot, jelikož ty staré už mi dosloužily. Když jsem si konečně jedny vybrala, u pokladny se mi málem podlomily kolena. Kdyby někoho zajímalo, jaké jsem vybrala, tak mi napište do komentářů:)
V neděli mi zazvonil budík ve 4 ráno a já vyskočila z postele, jako nikdy předtím. Naházela jsem věci do auta a vydala se po dálnici směrem na Tatranskou Lomnici. Po 6 hodinách šílené jízdy jsem dorazila do Smokovce, kde jsem nechala auto. Zubačkou jsem se vyvezla do 1200 m.n.m na Hrebienok, protože začátek treku mě nikdy nebaví. Vždycky vede přes nudný les nebo je tam trilion lidí, kteří se vydali na nedělní procházku po obědě.
Z Hrebienka jsem to vzala po zelené přes vodopády, které stojí rozhodně za vidění! Ale lidí tu nebylo o nic méně, než dole ve Smokovci, takže jsem cvakla dvě fotky a hnala dál nahoru.
U Rainerovy chaty jsem se připojila na červenou a vyběhla k Zamkovského Chatě. Jakmile jsem míjela značku „lavinový terén“, lidi najednou jakoby zmizeli. Konečně to začalo být zajímavé. Sněhu začalo přibývat, a tak jsem nasadila mačky a hnala dál. Od Zamkovského Chaty jsem se vydala po zelené Malou Studenou Dolinou, mířící k Teryho Chatě, kde jsem měla naplánováno přespat.
Počasí se po cestě moc neumoudřilo a čím výš jsem byla, tím větší padala mlha. Jakmile jsem překročila 2000 m.n.m, nebylo vidět na metr a měla jsem co dělat, abych se neztratila. Sice jsem si přála, aby bylo lepší počasí, ale ta mlha do hor prostě patří a díky ní vypadají fotky dramatičtěji. Modrá obloha v horách je na mě přeci jen trochu kýč.
Od zaparkování auta ve Smokovci k dobytí Teryho Chaty uběhlo asi 5 hodin. Tahle trasa se dá stoprocentně zvládnout za 3 hodiny, ale já jsem každé dvě minuty zastavovala kvůli focení a natáčení. Mimochodem jsem poprvé s sebou měla svojí novou elektronickou stabilizaci na GoPro, tak jsem zvědavá, co řeknete na video! Už ho mám skoro hotové a zítra ho sem hodím.
Původně jsem si myslela, že u Teryho Chaty bude k vidění Päť Spišských Ples, ale až na jedno byla všechna nekompromisně zasněžená. Odhadem nahoře mohlo být tak dva, tři metru sněhu. Naběhla jsem do chaty, hodila do sebe jednoho panáka hruškovice, obsadila jednu z postelí, zbavila se batohu a vyrazila zase do krutého mrazu ven, tentokrát už jen s technikou. Prošla jsem okolí chaty a když se začlo stmívat, zaplula jsem dovnitř. Ne, že bych se bála tmy, ale asi 300 metrů od chaty jsem ve sněhu viděla obrovské stopy, patřící neomylně jednomu ze zdejších hnědých medvědů.
Dala jsem si véču, u které jsem se seznámila s moc milou Slovenkou Andreou, která to sem vyšlápla na skialpech a která moje fotografické záchvaty prožívala se mnou!:) Doufala jsem, že se obloha trochu vyjasní, abych mohla před spaním ještě vyfotit hvězdnou oblohu. Nic krásnějšího v horách snad totiž není, což ostatně může dokázat můj prosincový výstup na Alpský Wiesbachhorn. Počasí se bohužel neumoudřilo, takže jsem kolem desáté zalehla na palandu. Když jsem si lehala do postele, ještě jsem se naposledy ujistila, že venku není vidět na krok.
Když už jsem byla v polospánku, Andrea, která spala u okna, najednou vyjekla. Podívala jsem se z okna a viděla přesně to, co jsem toužila vidět tak dlouho! Jasná obloha a hvězdy! Okamžitě jsem se hystericky začala hrabat z postele a vzhledem k tomu, že jsem spala úplně nahoře, vzbudila jsem celý pokoj, kde spokojeně pochrupovalo 15 horalů.
Vyběhla jsem ven se stativem jen v legínách a mikině a namířila objektiv na protější horu. Původně jsem chtěla fotit na cca hodinovou uzávěrku, ale byla mi taková zima, že jsem to po deseti minutách zabalila. Kdyby někoho zajímalo, proč je na té noční fotce ta oranžová čmouha, tak je to proto, že jsem stála zády k chatě a někdo rozsvítil v chodbě. Chtěla jsem po něm vrhnout svojí pohorku, ale byl moc daleko, tak jsem ho aspoň tiše proklela.
Vrátila jsem se zpátky do pokoje, opět všechny vzbudila a zalehla. Nařídila jsem budíka na 4.30, abych stihla východ slunce. Když zazvonil, opět jsem všechny vzbudila. Myslím, že mě spolunocležníci museli celkem proklínat, což jsem usoudila z jejich pohledů u snídaně. Divím se, že po mně nikdo nehodil cepínem. Východ slunce jsem sice stihla, ale bohužel nebyl tak epický, jak jsem doufala. Obloha se přes noc úplně vyjasnila, takže ráno nebyl na nebi jediný mráček, který by způsobil růžovou ranní podívanou.
Vrátila jsem se zpátky do chaty a zasedla ke snídani. Pan chatár se mě zeptal, jestli chci do čaje rum. Vzhledem k tomu, že jsem mu nerozuměla, odkývala jsem mu to a když jsem plným douškem upila, málem jsem omdlela. Chtěla jsem si stěžovat, že mi místo čaje dal teplý rum, ale bála jsem se, že mi jednu natáhne, jelikož pan chatár vypadal jako yetti.
Po snídani jsem se pana chatára ptala, jestli je rozumné šplhat se na Baranie Sedlo (2 389 m.n.m.), které je pro turisty přes zimu uzavřené, pokud nejste členem ČHS nebo SHS. Já členem taky nejsem, ale chtěla jsem ho zkusit. Pan Chatár mě informoval, že jsem se úplně zbláznila, že včera napadl metr sněhu a že mě tam nebude lovit, až na mě spadne lavina. Zkusila jsem to usmlouvat alespoň na Priečne sedlo, přes které jsem chtěla jít nazpět, abych nemusela jít stejnou cestou. Když můj dotaz uslyšel, protočily se mu panenky a řekl mi, že je tam jeden úsek s řetězy a železnými stupátky, které budou zaváté a pokryté ledem, takže jestli si nechci zlomit nohu, ať jdu laskavě stejnou cestou dolů.
Poslušně jsem mu to odkývala a vyrazila tedy stejnou cestou zpátky. Nakonec to tak špatné nebylo, protože krajina vypadala za modré oblohy úplně jinak, než za mlhy.
Dolů k autu jsem se dostala asi v poledne, nasedla do auta a uháněla zpátky do Prahy. Cesta zpátky mi místo předpokládaných 6 hodin trvala 7,5, což dávám za vinu rozkopané D1 a dalším padesáti tisícům lidí, vracející se z prodlouženého víkendu.
Každopádně to byl nádherný víkend a už po cestě zpátky jsem přemýšlela, jaké pohoří dobyju jako další. Napadl mě tzv. Velký Benátčan (Großvenediger) v Alpách, ale tam asi budu potřebovat parťáka, protože se tyčí 3666 m.n.m., což je už trochu jiné kafe, než dvoutisícové Tatry. Byl tam někdo? 🙂 Budu ráda za jakékoliv tipy! :))))
A co Teryho Chata? Byl jste někdo? Líbila se vám? 🙂
Krásný čtvrtek všem! (ufff, a teď to celý přeložit:D)
E.
