Ahooj!
Napadlo mě napsat článek o tom, jaký je můj život se psem. Já bych třeba takový článek uvítala, kdybych se rozhodovala, jestli si jednoho pořídit nebo ne.
Všichni mě vždycky odrazovali, že je to zodpovědnost a pořád se o něj člověk musí starat a přemýšlet úplně jinak. Kolikrát jsem slyšela, že „se psem se nedá cestovat všude“ nebo „počkej, až ti bude čůrat všude po bytě“.
Skutečnost je, že všechno, co se říká, je pravda. Gin mi po bytě jako malý čůral. Zodpovědnost to je, protože pořád musíte mít oči na stopkách, jestli neběží do silnice. Cestovat se nedá všude, protože hotely dost často dog friendly nejsou.
Ale víte co?
Přizpůsobila jsem se a nevadí mi to. Ten požitek z toho, že psa mám, je mnohem větší, než tyhle malé starosti. Loužička v bytě se vytře, oči na stopkách mám automaticky a cestuju úplně stejně jako předtím, jen s větším podílem přespávání ve stanu.
A trénink? Ten mě stál spoustu času. Půl roku jsem se intenzivně věnovala výcviku, aby poslouchal na slovo. Na cvičák jsem nechodila, všechno jsem zvládla sama pomocí internetu a knížek. Ale dneska je z Gina ten nejposlušnější pes, kterého znám.
A jestli se ptáte, jak funguju, tak Gin se mnou už půl roku chodí do práce a každý ho tady miluje. Sice jsem musela čtyři měsíce přemlouvat šéfa, ale nakonec svolil – a nelitoval! Chodí se mnou na všechny schůzky. Jezdí se mnou autem. Leze s námi po horách a spí s námi ve stanu.
A závěr? Nelituju jediného dne, že jsem si ho pořídila. Jeho kukuč mě vždycky zahřeje u srdíčka. Takže za mě je život se psem mnohem lepší než bez něj. Pokud vás zajímá, jak tenhle nápad celý vznikl, přečtěte si první článek o Ginovi🙂
E.