Ahoooooj!
Je tu další část naší cesty po Islandu, tentokrát ta východní část, do které jsem zahrnula i Jökullsarlón. Doufám, že už nejste znudění tolika fotkama, ale teprve teď se dostávám k té (alespoň pro mě) nejkrásnější části Islandu.
Jökulsarlón pořád patří k národnímu parku Skaftafell a je vlastně ledovcové jezero. Jo jasně, viděla jsem už tolik ledovcových jezer, ale žádné nebylo takhle výjimečné. Tohle jezero je unikátní tím, že v něm plavou obrovské kry ledu, spadané přímo z ledovce Breiðamerkurjökull, který je nedaleko odsud. A protože tohle ledovcové jezero se mění v kraťoučkou řeku, která se hned vlévá do oceánu, dokonce kusy ledu leží i na pláži.
Právě tady jsem si vydupala jak východ, tak západ slunce, i přes nadávky ostatních účastníků zájezdu a bylo mi úplně jedno, že pokud tady budeme chtít přenocovat, nejspíš v noci zmrzneme. Od ledu šla neuvěřitelná zima a když jsme přímo na pláži ulehali do spacáků, doslova ve všem oblečení, co jsme měli, ukazoval teploměr asi 2 stupně.
Západ slunce sice nebyl tak rudý, jako jsme zažili na vodopádu Seljalandsfoss, nicméně i tenhle modře ledový stál za to. Ráno jsme se sice probudili s lehkými omrzlinami, ale já s nadšením, že se mi to všechno nezdálo, vyběhla ze stanu a okamžitě začla cvakat jednu fotku za druhou. Hory za jezerem byly osvícené ranním sluníčkem a obloha nemohla být krásnější. Připadala jsem si jako na polárním kruhu, ačkoliv ten byl odsud ještě asi 300 km vzdušnou čarou. Bylo mi úplně jedno, že mi omrzají prsty na rukou od mačkání spouště, prostě jsem hystericky běhala po pláži a fotila každý kus ledovce, který se mi zdál zajímavý. Takže všechny. Kdybych si měla vybrat místo, které se mi na celém Islandu líbilo nejvíc, byl to právě Jökulsarlón. Viděla jsem v životě už sopky, ledovce, jezera, vodopády, hory, pouště, lesy, skály, oceány, jeskyně, prostě snad všechno, ale něco takového, jako je Jökulsarlón, ještě nikdy.
Strávila bych tady snad věčnost, kdyby mě Vojta nevytáhl za kapucu zpátky do auta. Vyrazili jsme dál po pobřeží, tentokrát jsme se stáčeli už na sever. Po cestě Vojta na Instagramu našel místo, které nám z nějakého záhadného důvodu uniklo, a tak jsme se jali ho hledat, protože na fotkách vypadalo opravdu báječně.
Celou dobu jsme po levé straně míjeli další a další ledovce a hory, na které bylo vidět přímo ze silnice, ale nikdo mi už nechtěl zastavit, takže půlka následujících fotek je focená z okýnka. Jen zázrakem jsme po cestě uviděli mládě soba, ale byl dost daleko a než jsem si stihla vyměnit objektiv, byl pryč.
Dorazili jsme na místo zvané Stokksnes. Je to jakýsi hornatý poloostrov, kde na konci silnice sídlila malá kavárna. Ideální místo na kavárnu, že? Zaplatili jsme vstup v kavárně, což bylo poprvé, kde jsme museli platit. Zřejmě protože byl pozemek soukromý. Když jsme ale viděli tu krásu, ani na vteřinu jsme nepřemýšleli, zaplatili vstup a vydali se dál po svých. Vedl tady asi desetikilometrový okruh po rovince přímo pod skalnatým masivem, takže jsme byli za 3 hodinky (i s mými fotografickými záchvaty) zpátky v autě. Cesta zpátky vedla po černé písečné pláži, která nám přímo nahrávala na další skvělé fotky.
Když jsme došli zpátky k autu, vydali jsme se dál po pobřeží, ale zastavovali jsme každých 10 kilometrů aspoň na fotku. Našli jsme po cestě třeba tuhle červenou židli. Asi nějaké umění.
Krajina se najednou úplně změnila a po ledovcích nebylo ani stopy. A to jsme byli od Jökulsarlónu asi 50 km daleko! Namísto toho jsme obdivovali neuvěřitelně modré moře a písečné pláže. Kdybych svojí fotku viděla před naší cestou, a někdo by mi dal hádat jaká země je na fotce, byl by Island to poslední místo, které bych tipovala. Pobřeží mi připomínalo spíš severní Kalifornii, než polární kruh.
Tak a teď schválně? Kdo viděl film The Secret Life of Walter Mitty? Určitě si vybaví scénu, kdy Walter Mitty na longboardu sjížděl právě tuhle silnici. Longboard nám teda ke správnému zážitku scházel, nicméně jsme klikatou silnici projeli alespoň autem. Když jsme sjeli několik set výškových metrů dolů, dostali jsme se do městečka Seydisfjördur, což bylo jedno z nejvýchodnějších měst, které jsme navštívili. Už jsme zase lehce zapáchali a foťák se mi už úplně vybil, naběhli jsme do místního kempu a trochu se zase zkultivovali a nabili všechny mobily, iPody, GoPra a foťáky.
Další den nás čekala asi nejméně zajímavá část Islandu, kterou jsme prostě museli projet, abychom se dostali k jezeru Mývatn na úplném severu. Strávili jsme v autě s malými přestávkami celých 8 hodin, ale dohromady mám z toho dne asi jednom nezajímavé dokumentační 3 fotky.
K večeru jsme se dostali k jezeru, kde jsme také přímo pod sopkou Krafla přenocovali. Než jsme usnuli, pečlivě jsme se navzájem poučili, co dělat v případě výbuchu sopky.
O jezeru Mývatn a dalších místech severního Islandu už ale zase zítra!
Paaa!
E.