Ahooooj!
Tak jsem se vrátila z Třeboně a hned další den odcestovala do Tater! Asi vás už to ani nepřekvapuje, hahaha:) Je to moje takové getaway place, kam se strašně ráda vracím. Trochu jsem se bála, že po tom, co jsem prozkoumala Švýcarsko, tak mě Tatry už tolik fascinovat nebudou, ale pěkně jsem se spletla. Já už je beru jako takový můj druhý domov. Dokonce jsem se naučila docela slušně Slovensky, takže na tentokrát mi ani pan chatár nevěřil, že jsem Češka!:D
Tentokrát jsem se rozhodla zdolat Rysy, protože mi konečně 15.6. otevřeli Chatu pod Rysmi a já konečně měla kde přespat. Věděli jste, že je to nejvýše položená chata na Slovensku?:)
Vyrazila jsem v 6 ráno z Prahy a v jednu už jsem s batůžkem vyrážela na trek. Začínala jsem u Štrbského Plesa, došla k Popradskému Plesu, dále Mengusovskou Dolinou a pak už strmě nahoru Kotlinami Žabích plies, traverzem kolem vodopádu až do Chaty, kde moje cesta ten den končila.
Cesta nahoru mi mohla trvat asi 4,5 hodiny, ale šla jsem pohodovým tempem, protože jsem měla čas. Dokonce jsem se asi na půl hodiny vyvalila na sluníčku a hodila opalovačku. Cesta do chaty se dá v pohodě zvládnout za 3 hodiny.
V chatě jsem si dala moje oblíbené halušky a šla brzy na kutě. Jenže to byla přesně ta noc, kdy po celé Evropě řádila bouřka jako blázen a ani mně se nevyhla. V noci se spustila taková apokalypsa, že blesky prosvítaly okny každých pět vteřin a hromy práskaly do skal kolem chaty tak silně, že se nedalo spát. Dokonce jsem párkrát slyšela padat kameny ze skály a modllila jsem se, aby žádný z nich nespadl na nás. Navíc týpek vedle mě tak chrápal, že by vydal za tři. Sečteno podtrženo – dvě hodiny spánku, venku hurikán a já zaseklá na chatě bez signálu.
Kolem šesté jsem vylezla postele. Bouřka sice trochu ustala, ale lilo jako z konve a foukala taková vichřice, že se klepala celá chata, včetně mojí postele. Dala jsem si snídani a čekala.
Pršet přestalo až kolem 11, takže jsem s pětihodinovým zpožděním dala do výběhu nahoru na Rysy. Část cesty, o které se říká, že je nejtěžší, byla kupodivu lehčí, než jsem si myslela, nicméně v zimě by se zvládnout dala jen těžko. Za hodinu už jsem stála na vrcholu a měla celé Tatry jako na dlani.
Ta zatažená obloha dodávala Tatrám takovou tajemnou dramatickou atmosféru, jakou jsem tu ještě nezažila.
Moc lidí tu nebylo, jen po cestě dolů jsem se potkala se dvojicí Poláků. Rysy jsou totiž napůl v Polsku, takže mi na vrcholu přišla sms od operátora, který mě vítal, haha:)
Čím níž jsem se dostávala, tím více vysvitávalo sluníčko a dolů ke Štrbskému Plesu jsem se dostala pozdě odpoledne, tak místo toho, abych sedla po 28 kilometrech v nohách do auta a odjela zpátky do Prahy, přespala jsem ještě jednu noc v hotelu a vyrazila až další den dopoledne!:)
A co vyyyy? Byli jste někdy na Rysech? 🙂
E.