Ahoooj!
Mnozí z vás si tenhle článek vyžádali, mnohé z vás tohle téma vůbec zajímat nebude, tak ho můžete s klidem přeskočit. Ty, co naše nové auto zajímá, uvelebte se a čtěte dál:)
Byl listopad 2020. Obyčejný den. Obyčejný den byl ale jen do té doby, než mi přišla SMS od Martina Feixe, majitele Girls Without Clothes, kterého už nějaký pátek znám. Ve zprávě byla fotka nějakého bílého Defendera a text: „na prodej, chces kontakt?“
Jen abych vás uvedla do kontextu, Defender je moje vysněný auto. Mluvím o něm už bezmála 10 let. Vždycky když nějaký jede kolem, začnu strašně křičet, brečet, fotit si ho a tak podobně. Následně o něm mluvím dalších 20 minut.
Zajásala jsem, že se na něj půjdeme mrknout. Vůbec jsme nebyli v situaci, kdy bychom si nějaké auto chtěla kupovat. Přítel má svoje, já mám svoje a jsme spokojení. Defendera jsem si chtěla pořizovat třeba za 5 let. Tím chci říct, že jsme vůbec nepočítali s tím, že nás tenhle bílý kousek okouzlí natolik, že si o pár dní později povezeme domů.
Hned po testovací jízdě jsem věděla, že to je on. A taky že pokud někdy chci Defendera, tak teď a tady, protože to je vážně výstavní kousek. Lepšího už bych nikdy v životě nenašla. Během dvou dnů jsme prodali přítelovo auto a bylo vyřízeno.
Tak a teď k těm technikáliím:
- Land Rover Defender 110
- rok výroby 2011
- 118.000 km najeto
- dlouhá pětidvéřová verze
- 2.4 diesel
- v autě není žádná elektronika – všechno je manuál (převodovka, okýnka na kličku, manuální odemykání, atd.)
- full-time 4×4 (obviously:D)
- auto je na celoročních gumách
- expediční verze, celkem parádně předělaná od původního majitele – auto má připravené spaní ve formě rozkládacích desek, nezávislé topení a vysílačky
- další výbava: přídavné světlomety, střešní rampa, tažné zařízení, nájezdníky, sání do šnorchlu, pneu s hrot, nášlapné desky na kapotě, železný kryt po celé délce podvozku
Snad to takhle stačí. Kdyby vás zajímalo cokoliv dalšího, ptejte se. Jen cenu si s dovolením nechám pro sebe. Cena u Defenderů je obecně velmi vysoká a řekla bych, že až neúměrně vybavení a staří auta. Ale je to prostě ikona, která už se nevyrábí a majitelé to moc dobře vědí.
A jestli vás zajímá, jestli jsem přemýšlela nad tím novým, tak odpověď je ano. Nicméně se mi vždycky líbil tenhle. Nechci leštěnku, chci pořádné auto, které se nebudu bát někde odřít a zprasit. A navíc jak někdo někdy pravil: „V tom autě není žádná elektronika, takže se tam nemá co pokazit.“ A to mi vyhovuje.
A jak se v něm jezdí? Báječně! Je to samozřejmě trochu traktor, takže na dálnici frčí maximálně 130 km/h (a při téhle rychlosti se skoro neslyšíme), ale to k tomu prostě patří. Parkování v Praze je za trest. Ale i tak nelituju jediného dne, kdy ho máme.
Anyway, Defík je už pár dní naším novým přírůstkem do rodiny. Stihli jsme ho už několikrát zprasit v blátě a vyměnit mu žárovky ve světlech na bílé LEDky, takže teď už je stoprocentně nepřehlédnutelný.
Welcome home, Deffie.
E.
