Je ze mě krypl

Ahoooj!

Tak takhle nějak mě teď budete vídat po celých 6 týdnů, ne-li víc. Ale ani tenhle doplněk mě nezastaví ve focení outfitů a dělání toho, co dělám. Jsem plně funkční, akorát pomalá.

A jak se mi to všechno stalo? Bylo pondělí, lehce po druhé. Skončila jsem akorát ve fitu trénink s jednou holčinou a měla jsem dvě hodiny volna před dalším tréninkem. Nechtělo se mi jít cvičit a venku bylo krásně. Řekla jsem si, že bych mohla jít zkusit běhat ven. Venku jsem nebyla běhat pár let, jediný běh, který jsem doteď provozovala, bylo těch 10 minut na páse po tréninku.

Nasadila jsem sluchátka, telefon jsem vzala jen do ruky, protože jsem neměla kapsy, a vyběhla jsem. Naplánovala jsem si okruh asi 10 km.

Běželo se mi kupodivu docela dobře. Když jsem byla už kousek od fitka, všimla jsem si bouračky. Koukala jsem po bouračce a mířila k přechodu, že přeběhnu silnici. Nevšimla jsem si ale, že ještě nejsem na úrovni přechodu, že jsem kousek od něj a noha se mi zvrtla na obrubníku. Natáhla jsem se takovým způsobem, že všichni přestali koukat na bouračku a začli zírat na mě. Telefon mi vyletěl z ruky dva metry přede mě a já se válela na přechodu.

Okamžitě jsem se zvedla a běžela neskutečnou rychlostí pryč k fitku, jako by se nic nestalo. Musela jsem být rudá až za ušima. Kotník mě bolel jenom trochu, z čehož jsem usoudila, že je jenom zvkrnutý a rozhodla se, že to zkusím rozchodit. Vešla jsem do fitka a vlezla na pás. Chvíli jsem šla a pak se dala ještě do běhu, protože jsem pořád měla čas. 15 minut jsem běžela a pak jsem si ještě dala pár cviků na břicho.

Po sprše mě ještě čekaly 4 další tréninky a při tom posledním jsem už malinko kulhala. Všem jsem popisovala zábavnou historku, která se mi po obědě stala a všichni se strašně smáli. Když jsem skončila všechny tréninky, rozhodla jsem si sednout si k nám do restaurace na oběd, protože se mi nechtělo vařit. Nakonec jsem tam seděla hodinu a půl, protože jsem se zakecala a když jsem se chtěla zvednout ze židle a odkráčet domu… no.. už jsem se nezvedla.

Kotník měl velikost mojí hlavy a barevně bych ho přirovnala k mým fialovo-oranžovým duhovým ponožkám na spaní. Odřídila jsem to ještě domů a začala ledovat. Řekla jsem si, že pokud to ráno nebude lepší, sjedu na Bulovku.

Ráno to samozřejmě lepší nebylo a kotník byl snad ještě větší. Vypadalo to, jako kdybych v něm měla vetřelce. Sedla jsem do auta a dojela na Bulovku. Po RTG mi doktor říká: „to je dobrýýý, to je jenom vyvrknutý.“ Spadl mi kámen ze srdce. Jenže když snímky vytiskl, tak na to kouká a řiká: „Jo aha, tak tohodle sem si nevšim v tom počítači. Máte utrženej vaz a naštíplou kost. Tak poďte, dostanete sádru na 6 tejdnů a fofrklacky.“ Chvíli jsem vstřebávala informaci, načež jsem vyhrkla, že sádru v žádném případě a že potřebuju fungovat a že jedu na hory a že musim cvičit a že potřebuju řídit. Poklepal si na čelo a řiká: „Nooo, ještě vám můžu dát sloní nohu.“ Tázavě jsem zvedla obočí a čekala, až mi vysvětlí, co je to sloní noha. „To je taková nafukovací obří ortéza, ale budete jí mít o dva tejdny dýl, jo?“ Tak jsem kývla a vyfasovala jsem hnusný modry berle (když jsem chtěla šedý, doktor se na mě podíval jako na úplnýho idiota a pokračoval ve cvakání do počítače.) a sloní nohu.

Mamka samozřejmě dostala hysterickej záchvat, když jsem jí volala, takže okamžitě přijela a odvezla mě domu.

A od tý doby jsem krypl. A dalších 6 týdnů budu.

Fakt nechápu, jak si někdo může utrhat vazy a rozštípnout kost, když jde běhat…. Výhoda je ale ta, že aspoň nebudu chodit po obchodech a utrácet peníze za oblečení 😀 Navíc jediné, co můžu nosit, jsou culottes nebo šaty 😀