Ahoooj!
V posledním článku jsem psala o tom, jak jsem stihla poslední lanovku dolů z Lagazuoi a dole na Falzaergo Pass hledala místo na spaní.
Musela jsem hledat opravdu důkladně a zároveň jednat rychle, protože se stmívalo. Akorát zapadalo slunce, když jsem dorazila dolů k autu. Přebalila jsem rychle krosnu a vzala všechno, co bych mohla ke stanování potřebovat.
Vydala jsem se hned na protilehlý kopec od toho, ze kterého jsem se právě vrátila. Vypadal nadějně. Měl hebky vypadající trávu a spoustu kopců, za které bych se mohla schovat.
Nevím, jestli jsem to psala už v minulém článku, ale všichni se mě na to pořád ptáte. Ano, stanování je v Dolomitech zakázané pod vysokou pokutou. Mimo národní park to tolik neřeší, ale pokud chcete stanovat uvnitř NP, musíte si dávat opravdu velký pozor, abyste nebyli odnikud vidět. Zároveň doporučuju stavět až po západu slunce.
Asi po dvou kilometrech chůze jsem našla to perfektní místo. Bylo v malém údolí mezi kopci, takže hezky schované, ale zároveň mělo pěkný výhled.
Postavila jsem stan a uvařila večeři, kterou jsem dojídala už za černočerné tmy. Do spacáku jsem ulehala už kolem deváté a usnula jsem na dobré tři hodiny.
Jenže kolem půlnoci mě probudil neuvěřitelný hluk. První, co mě napadlo, byli medvědi. Hned jsem strachy tuhle možnost vyloučila. Potom jsem si vzpomněla, že jsem po cestě potkala strašnou spoustu jelenů a srnek a došlo mi, že je říjen, takže jeleni jsou v říji, a proto tak troubí.
Celou noc chodili kolem mého stanu a nenechali mě spát. Chvílemi se mi zdálo, že mi dokonce šlapou po stanu. Do rána už jsem toho moc nenaspala.
Ráno mě vzbudilo vycházející sluníčko, které mi už po sedmé pralo do stanu. A v tomhle momentu jsem úplně zapomněla na to, jak jsem se vůbec nevyspala, protože když jsem rozepla stan, naplnil mě úplně pocit štěstí. Tak silný, že se mi úplně rozslzely oči.
Vyškrábala jsem se ven ze spacáku, obula boty a vykročila do ranní rosy. Vytáhla jsem vařič a dala vařit vodu. Do té doby, než se začala vařit jsem jen stála a koukala a usmívala se.
Zalila jsem si kafe a hnusnou instatní ovesnou kaši, která mi v tu chvíli přišla úplně geniální. Je zajímavý, jak prostředí dokáže úplně změnit náladu člověka… Sedla jsem si kousek od stanu a rozjímala. Takhle jsem to vydržela asi hodinu a půl.
Nakonec jsem se dokopala k tomu, abych sbalila stan a vyrazila za dalším dobrodružstvím. Když jsem házela krosnu na záda, začly kolem mě chodit první hikeři, takže načasování mi vyšlo báječně.
Sešla jsem dolů k autu a přejela do městečka Ortisei, kde začínal můj další trek, ale o tom až zase příště!:)
A kde jste zažili nejkrásnější východ nebo západ slunce vy? :)))
E.