Jsem kozoroh. A kozorozi rádi běhají po horách. Na horoskopy nevěřím, ale v tomhle to opravdu sedí, protože hory miluju a když se vyškrábu na vrchol, cítím úplnou euforii. A když je na vrcholu i něco k vidění (a to tak většinou bývá), je to takové malé plus.
A přesně takovou euforii jsem cítila i na celodenním dvacetikilometrovém výstupu na sopku Tongariro ve výšce necelých 2000m.n.m. Cesta vedla úplnou měsíční krajinou, kde široko daleko nebyl jediný strom a pod nohama nám křupal sopečný prach. Naposledy sopka Tongariro vybuchla v roce 2012, takže jsme po celé délce treku míjely informace o evakuaci při náhlém výbuchu. Na úplném vrcholku, kde už to výš nešlo, leží dvě malá zelená jezera, která jsou tak čistá, že je vidět na dno. Větší kýč jsem snad v životě neviděla.
Při sestupu ze sopky jsem zjistila, že jsem zapomněla natočit už dlouho plánovaný time-lapse, takže jsem si jí vyšlápla ještě jednou, což ve 27 stupňovém horku nebyla žádná výhra. Celý trek nám trval i s mými několikaminutovými (na vrcholku i hodinovými) fotografickými záchvaty přibližně 9 hodin. Nutno podotknout, že jsme kvůli němu vstávaly v půl páté ráno, abychom tam byly první, nicméně nás asijší turisti předběhli (fakt nechápu??).
Zítra je v plánu odpočinkový den ve Wellingtonu a večer přejezd na jižní ostrov.
No a do komentářů mi můžete napsat, jestli taky milujete chození po horách, nebo jestli jsem v tom sama:)
Mějte se, smějte se!
E.