Ahoooj!
Švýcarsko je jedna z nejkrásnějších zemí Evropy , do které se strašně ráda vracím. Tentokrát jsme se vydali na místo nesoucí název Saxer Lücke, o kterém vám hned povím víc.
Nejdřív bych ale chtěla psát o okolnosti, které tomuto výletu předcházely, abych vyvrátila jeden mýtus, se kterým se často setkávám.
„Když máte práci na plný úvazek, není tolik času na cestování.“
„Nemám čas.“
„Nemám dovolenou.“
VŠECHNO ŠPATNĚ.
Já mám taky práci na plný úvazek. Mám stejné povinnosti jako každý jiný člověk. Zakopaný pes je v tom, že já veškerý volný čas věnuji právě cestování.
Byl pátek odpoledne. Já i přítel jsme přišli na doraz orvaní z práce. Původně jsme chtěli v sobotu dopoledne vyrazit do Jižních Čech, ale ani jeden z nás nebyl z Jižních Čech nijak nadšený. Po chvíli přemýšlení jsme se shodli, že bychom mohli na víkend někam do pořádných hor. Sbalili jsme krosny, stan, psy. Za půl hodiny jsme seděli v autě směr Švýcarsko. Bez jakéhokoliv plánu. Naštěstí mám seznam míst, na kterých jsem ještě nebyla a tak jsem našla Saxer Lücke.
Z Prahy jsme vyráželi v pátek kolem šesté odpoledne. Do cílové destinace jsme dojeli v půl 2 ráno. Byla tma jako ve sklepě, když jsme na travnatém místě kousek od nějaké horské vesnice rozkládali stan. Netušili jsme, co bylo kolem nás. Nebylo nic vidět.
Ráno nás probudil řev místního Švýcara, co se rozčiloval, že jsme mu stanovali na pozemku. Omluvili jsme se a během 10 minut se sbalili. (Mimochodem tohle bylo poprvé, co mě někdo vyhodil se stanem. Bohužel jsme si v noci postavili stan na louce pár metrů od nějakého domu, který bohužel nebyl vidět a nad námi dokonce jezdila lanovka. Trošku fail.)
Chata ve skále
Přemístili jsme se k lanovce vedoucí na Ebenalp. Vyvezli jsme se na vrchol, kde jsem věděla o restauraci ve skále. Dá se najít pod názvem Äscher Gasthaus nebo Wildkirchli. Abyste se k restauraci z horní stanice lanovky dostali, musíte sejít kousek dolů po červené. Po cestě potkáte třeba i jeskyni nebo právě kostelík Wildkirchli, taktéž zabudovaný do skály.
Sešli jsme po červené dolů až k jezeru Seealpsee, nad kterým se noří překrásné dvoutisícovky. Tam jsme hodinu seděli na výběžku, svačili, odpočívali, fotili a povídali si.
Saxer Lücke
Od Seealpsee jsme seběhli k autu a přemístili se do vesničky Brülisau, kde jsme zaparkovali na placeném parkovišti. I přesto, že jsme netušili, zda půjde v horách někde přespat, sbalili jsme krosnu se stanem a spacáky s tím, že to prostě risknem. Travnaté místo prostě někde najít musíme. Trochu jsme doufali, že to půjde přímo u Saxer Lücke.
Lanovkou jsme vyjeli na vrchol Hoher Kasten (1795 m.n.m.). Z vrcholu je to dobrých 8 kilometrů k Saxer Lücke. Terén je opravdu náročný, takže nám cesta do cílového bodu trvala asi 6 hodin.
Když jsme dorazili na rozcestí v malém údolíčku, vydali jsme se nahoru k horském masivu. Když jsem se ale v jednu chvíli otočila, abych zkontrolovala, jestli máme oba psy, uviděla jsem ho.
To místo, kde budeme spát.
Přímo nad rozcestím byla rovná plocha, jako dělaná pro stan. Vrátili jsme se pár metrů dolů a v tu chvíli jsme věděli, že máme vyhráno. Máme kde spát. Mám dojem, že tam už pár lidí stan rozložený mělo, vzhledem k uležené trávě o rozloze asi 2×2 metry. Tady máte v mapě přesně vyznačené místo ke stanování.
A neptejte se mě prosím, zda je stanování povolené. Na tuhle otázku je jen jedna odpověď – postavte stan za šera a za východu slunce buďte pryč :)))
V noci se přes nás převalil neuvěřitelný slejvák a ráno jsme se probudili do mlhy tak husté, že by se dala krájet. Hřeben Saxer Lücke nebyl vůbec vidět.
Zpáteční cestu jsme měli náplánovanou přes Fälensee a Sämtisersee. Nesnáším totiž chodit stejnou cestou zpátky. Celou cestu jsme šli v mlze a mrholení, takže ze zbytku trasy toho moc k vidění nebylo. Abychom se zahřáli, tak jsme se zastavilli v chatě na vynikající švýcarskou polévku. K autu v Brülisau jsme došli v neděli kolem třetí odpoledne a v 10 večer jsme byli doma v Praze.
Spontánní výlety jsou stejně nejlepší. To mi připomíná třeba i víkendový trip k moři do Chorvatska. Nebo spontánní výlet do Finska za polárními zářemi.
E.
