Ahoooj!
Jak jsem slíbila, tady je report z mého výletu do Malé Fatry! Přihodilo se tam takových věcí, že tentokrát článek bude trochu delší a asi ho nebudu překládat do angličtiny, protože bych se upsala k smrti 😀 Každopádně z Fatry jsem se vrátila živá, což považuju docela za zázrak, protože jsem málem o život přišla tak pětkrát.
Nakonec jsem přemluvila kamaráda z gymplu, aby jel se mnou, nicméně díky tomu, že jel se mnou, jsem musela trochu zvolnit svoje vražedné tempo a místo šestihodinového výšlapu jsme se dohodli na kompromisu popojet kousek cesty lanovkou. Nezbyla mi jiná možnost po tom, co v naší konverzaci zazněly slova jako lavina, medvědi, mačky a cepíny.
Takže původní plán zněl: v 10:00 odjezd z Prahy, ve 14:30 příjezd do Vrátné, nasednout na lanovku, dojet na Snilovské sedlo, odtamtud pěšky na Velký Kriváň, sestoupit na Pekelník, dojít na Malý Kriváň, otočit se a stejnou cestou zpátky na Snilovské sedlo a odtamtud do chaty pod Chlebom, kde přespíme, ráno vstaneme na východ slunce, vyběhneme na Chleb a první lanovkou v 9:00 pojedeme zpátky k autu, takže chvíli po poledni budeme v Praze.
No… Realita byla ale úplně jiná.
Když jsme dorazili asi ve 14:45 do Vrátné k lanovce, na dveřích byl nápis, že lanovka je dnes z důvodu silného nárazového větru uzavřena. A co teď? Přeci jsme nejeli 4,5 hodiny abychom to otočili a jeli zpátky, ne? Po válečné poradě jsme se tedy rozhodli jít pěšky. Rozcestník sliboval, že bychom za 2:50 hod. měli být na Snilovském sedle, to znamená v 6. A pokud bychom byli rychlejší, stihneme pořád ještě pozdní západ slunce na Velkém Kriváni a pak sestoupíme do chaty.
Jenže čím výš jsme byli, tím byl silnější vítr. Cesta vedla z velké části lesem, potom po černé sjezdovce a na závěr přes sedlo. V lese jsme poprvé přišli málem o život. Vítr byl tak silný, že když jsme odpočivali, dva metry vedle nás…. Rána jak z děla…Otočili jsme se a viděli jsme, jak padá strom. Ale ne nějaký keříček, v průměru mohl kmen mít tak metr a půl. Naštěstí spadl na druhou stranu od nás, ale ten pocit… Došlo nám, že musíme z lesa okamžitě zmizet, takže poslední kilometr jsme do krpálu takřka běželi.
Konečně jsme se dostali na sjezdovku, ze které jsme už viděli stanici lanovky. Odhadovali jsme to tak na půl hodiny, ale vítr foukal tak silně, že když jsme udělali jeden krok dopředu, další dva nás to vrátilo. Po hodině a půl jsme dorazili k lanovce, schovali se za rolbou před větrem a dali si sváču. Bylo přesně 6, ale nezdálo se nám, že by byla nějaká tma, takže jsme prozkoumali rozcestník, který hlásal Velký Kriváň 1:00hod., Snilovské sedlo 0:05hod. a chata pod Chlebom 0:40hod a rozhodli se, že ten Kriváň ještě zkusíme.
Jenže jak jsme došli na sedlo, došlo nám, že to fakt nedáme. Tam se totiž spustila taková vichřice, že jsem nebyla schopná se ani s desetikilovou krosnou udržet na nohou a musela se přidržovat tyče rozcestníku, abych neodlítla. Nikdy jsem nic podobného nezažila a nedá se to ani popsat a navíc z fotek to ani tak nevypadá, že by tam řádila nějaká vichřice. Když člověk vyskočil na místě kolmo nahoru do vduchu, dopadl o tři metry jinde.
Popruhy od batohu mě švihaly do obličeje, samozřejmě jsem si zapomněla gumičku, takže jsem přes svoje vlasy neviděla vůbec nic a oči mi tak slzely, že i kdybych jí měla, tak stejně nevidím nic. Nešlo udělat ani krok dopředu, ani dozadu. Nebylo slyšet vlastního slova, takže když jsme se chtěli domluvit, co budeme dělat, museli jsme použít znakovou řeč. Jedno ale bylo jisté – museli jsme se okamžitě dostat ze sedla pryč. Shodli jsme se, že jdeme rovnou do chaty. Pohybovali jsme se rychlostí 1 metr za minutu, ale nakonec jsme se přece jenom k chatě dostali.
U chaty už tolik nefoukalo, takže jsem ještě cvakla pár fotek. Ten kopec na dalších dvou fotkách je TEN Velký Kriváň, na který jsem se už potřetí pokoušela vyškrábat a nepodařilo se. Asi je nějaký zakletý.
K naší radosti v chatě vařili, takže jsme se skáceli na jednu ze starých lavic a objednali halušky a dva panáky slivovice. Dali jsme se do řeči s místní obsluhou a když jsme se ptali, jaké má být zítra ráno počasí, sdělila nám, že ráno má být polojasno a MÍRNÝ VÍTR. Zajásala jsem a dohodli jsme se tedy, že ráno vstaneme brzy a ještě za šera vyrazíme na druhý pokus dobýt Kriváň.
Ráno jsem v 5 hystericky a zároveň natěšeně vyskočila ze spacáku a začala se soukat do podvlíkaček a termotrička. Kolem půl šesté jsme už stáli před chatou a obouvali mačky. Východ slunce vypadal celkem slibně, takže jsme vyrazili zpátky do Snilovského sedla, odkud vedla stezka jak na Kriváň, tak na Chleb.
Jenže čím blíž jsme sedlu byli, tím vítr zase zesiloval, ale ještě jsme to nevzdávali. Když jsme došli na sedlo, došlo nám, že na Kriváň opravdu můžeme zapomenout, protože vítr byl snad ještě větší než předchozí den. Pořád jsem se nechtěla vzdát dobytí alespoň jednoho vrcholu, tak jsme řekli, že zkusíme o pár metru nižší Chleb.
V polovině cesty jsme to ale museli otočit, protože jsme pětkrát za minutu padali na zem jak hrušky a vzhledem k tomu, že cesta vedla po hraně hory, začalo to být dost nebezpečné. Stačilo, aby se do nás opřel vítr, my ztratili rovnováhu a letěli bychom kilometr dolů.
Já vždycky říkám, že zkušený horolezec se pozná tak, že je schopný se vrátit zpátky, pokud ho podmínky nepustí. A tak jsme to otočili a pochodovali zpátky. Na sjezdovce prudký vítr trochu ustal, takže to šlo dolů docela rychle.
K autu jsme se dostali asi v 9:00 a odfrčeli zpátky do Prahy.
No… Musím říct, že na tenhle výlet jen tak asi nezapomenu. Naučil mě mimo jiné hlavně to, že se nestačí dívat na to, jestli má být slunečno a jestli nemá pršet/sněžit. Nojo, chybama se člověk učí:) Po cestě jsme ještě koukali na zprávy a počasí, a našli jsme, že v Malé Fatře o víkendu řádila vichřice o rychlosti až 100 km/h, nárazově až 130 km/h. Aspoň že nepřišlo ještě tornádo…. 😀
Tak to je ode mě asi dneska všechno, koukám, že jsem se docela rozepsala, no nezávidím vám to číst! 😀
Tak teď můžete napsat na oplátku něco vy mě!:) Zažili jste někdy takové počasí v horách? Nebo máte vždycky štěstí?:))
Krásné úterý všem!
E.