Je víkend a já stojím s Martinem na Příkopech a zase natáčíme. Asi po patnáctý ho přemlouvam, aby se mnou jel na hory natočit nějaký super video. Půl hodiny ho přesvědčuju, že příští víkend má bejt docela teplo a že už tam žádnej sníh neni a on mě zase přesvědčuje, že zmrzne i v deseti stupních a že hory nesnáší. Po půl hodině ale řekne:
„tak dobře“.
V pondělí koukám na webkamery, jak to ve Fatře vůbec vypadá, protože to s tím teplem a sněhem jsem si vymyslela, abych ho přesvědčila. Vůbec jsem netušila, jestli tam je nebo neni sníh. Koukám na Chleb a Kriváň, který přišly v úvahu jako první. Na Chlebu byla mlha a na Kriváni asi dva metry sněhu a -8°C.
A co teď?
Když mu to řeknu, tak si to okamžitě rozmyslí a když mu to neřeknu a my tam přijedeme, tak mě zabije a pravděpodobně odjede prvním autobusem do Prahy. Volim zlatou střední cestu – počkam do čtvrtka.
Je čtvrtek večer a já znovu koukam na webkamery. Sníh napůl roztál a teplota hlásí 5°C. Informuju ho o tom, že podmínky jsou ideální. Zjišťuju, že si to nerozmyslel a já začínam balit. Kolem druhý ulehám do postele a nařizuju budík na 4:30.
Je pátek 4:45 a já se po deseti zamáčknutí budíku hrabu z postele. Mám 15 minut na to, abych vypadla z bytu. Sraz máme u Martina v kanclu, kde naložíme wattboardy, drona, foťáky a Martina. Jeho outfit napovídá, že se chystáme na Sibiř. Další zastávka je v Krči, kde měníme auta. Měli jsme strašně krámů, takže jsme potřebovali větší auto. Přes HoppyGo jsem zarezervovala Octávku v RS, do který se krásně všechno vešlo. Mimochodem je to super českej carsharingovej start-up, takže když máte malý auto jako já (nebo žádný) a potřebujete nutně někam odjet, tak za dvě minuty máte problém vyřešenej!:)
Přehazujem věci, předáváme klíče, Martin se samozřejmě vrhá za volant a v 6:15 už uháníme po D1 a diskutujeme o videu, který natočíme.
Plán je takovej, že dojedeme do Vrátné, odkud vede do Fatry krásná silnice mezi soutěskama a tam natočíme první záběry na wattboardech. Pak popojedeme na parkoviště pod lanovkou a vyjedeme na Snilovské sedlo, odkud je to jen hodina na Kriváň.
Než jsme odjeli, tak jsem se třikrát ujišťovala, že lanovka je v provozu.
Při zpáteční cestě z Kriváně si ještě vyběhneme Chleb, odkud je krásnej výhled na Rozsutec a celou Vrátnou Dolinu. Na Snilovském sedle postavíme stan, přespíme a ráno pojedeme první lanovkou dolu.
Chvilku po poledni se dostáváme do Vrátné, zastavujeme a taháme z auta boardy. Proháníme se mezi soutěskama a natáčíme na dron.
Po hodině blbnutí balíme a posouváme se k lanovce. Lanovka jezdí, takže se mi trochu ulevuje, že opravdu JE v provozu. Pečlivě všechno balim do krosny a vyrážíme k nástupišti. Dveře budovy se ale nechtějí otevřít, přičemž v bočního vchodu vylejzá týpek a informuje nás o tom, že mají
„nejaké technické problémy a lanovka bude otvorená pre verejnosť zas zajtra“.
Musíme úplně překopat plán. Na Kriváň je to pěšky z Vrátné asi čtyři hodiny, to nestíháme. Zírám do mapy, jaká trasa by trvala míň než čtyři hodiny. Ideálně třeba jednu. Rozhodujeme se pro Poludňový Grúň, kde bychom měli bejt za dvě hodiny, ale s tím, že necháme mojí krosnu se stanem v autě, abysme šli nalehko.
Kde teda ale přespíme?
Napadá mě ještě jedna možnost. Kousek odsud jsou Súlovské skály a tam jistej pan Juraj Gábor postavil umělecký dílo s názvem Zraková Pyramida. Je to na poli, tak bysme mohli přespat někde tam. Martin nadšeně souhlasí a my nalehko vyrážíme na Poludňový Grúň.
Vzhledem k tomu, jak tál celej tejden sníh, tak se párkrát vyválíme v bahně a za necelé dvě hodiny stojíme na vrcholu.
Úplně sami.
Po patnáctiminutovym chválení slovenský krajiny, ticha, čerstvýho vzduchu a sluníčka zvedáme kotvy a běžíme dolu k autu, přičemž se oba každých pět minut zase válíme v blátě.
Přesouváme se do Súlova, kde parkujeme na kraji vesnice a pěšky si to štrádujeme k pyramidě. Trochu jsem se bála, že tenhle nápad bude mít víc lidí, ale k našemu údivu jsme u tohodle architektonickýho skvostu úplně sami, takže
rozestýláme spacáky přímo uvnitř stavby a se stanem se ani neobtěžujeme.
Slunce už zapadlo a začínala bejt tma. Vytahujem čelovky, boucháme láhev šampaňskýho a já začínám vařit večeři. Samozřejmě jsem s sebou vzala i bombu, vařič, moje geniální outdoorový mističky.
Martin se nestačí divit, ale v tu ránu chápe, proč mám 65L krosnu a on 20L batůžek.
Je 10 večer a na obloze ani mráček, takže vidíme snad všechny hvězdy na světě. Dokonce jich pár padá. Tak popíjíme slovenský šampaňský s etiketou „Prezident“ a povídáme o životě. Začíná být chladno, takže zalejzáme do připravenejch spacáků. Martin ještě pečlivě umisťuje prázdnou láhev před naše spacáky se slovy:
„kdyby na nás někdo šel, tak zakopne o tu láhev a to nás vzbudí“.
K hlavám mně i sobě připravil dva pepřáky pro případ, že se útočník lahvím vyhne.
Ráno se probouzíme za východu slunce, ale z vyhřátých spacáků se nám do ranní kosy nechce, tak ještě chvíli chillujem (Martin chilluje, já zařezávam). Nakonec se ale ujmu vaření snídaně a znova rozpaluju vařič.
Usrkávam ranní kakao a pozoruju při tom tu podívanou za bílýho dne, o kterou jsme předchozí den přišli.
Pořád nikde nikdo.
Balíme se a sbíháme zase dolů k autu, kde nasedáváme a vydáváme se směr Praha, ale po prohlížení záběrů zjišťujeme, že nám ještě jeden chybí. Tak hledáme na mapě les, ve kterém bychom ten poslední natočili. Nakonec se i to podaří a znovu na lesní silnici
vytahujeme z kufru boardy, tentokrát k tomu zapalujeme dvě dýmovnice a jezdíme jak šílenci po lese.
V sobotu přijíždíme do Prahy kolem třetí, ale ještě zastavujeme na benzínce a pečlivě čistíme auto od nánosů bahna, prachu, drobků od párků v rohlíku a trávy za blatníkama. Ve čtyři vracíme auto a pospícháme domu do sprchy, protože
oba smrdíme jako kdybychom se tejden nemyli.
A oni to byly ve skutečnosti jen dva dny. Martin má ten den ještě oslavu svých narozenin, ke kterým jsem mu samozřejmě zapomněla popřát. Kámoška za všechny prachy.
A tím naše dobrodružství končí a já už se nemůžu dočkat, až vám ukážu to slavný video, tentokrát poprvé v koprodukci s panem Klesnilem! 🙂 Těšíte seee?
E.