Ahoooooooj!
Je to už pět let, co jsme se s mamkou rozhodly, že Vánoce budeme trávit v cizině, na cestách. Bylo to jedno z nejlepších rozhodnutí, co jsme mohly udělat. Žádný stres, žádné dárky, žádné uklízení, pečení a vaření.
Ty loňské jsme si prodloužily až na měsíc a strávily je na Havaji (článek z Big Islandu tady, článek z Kauai tady a článek z Maui tady). Jenže letos to bylo s cestováním trochu složitější, a tak jsme hledaly nějakou evropskou destinaci. Dalším oříškem byli psi, které jsme vloni na Vánoce ještě neměli. Dalším kritériem, které rozhodovalo o tom, kam vyrazíme, byl i fakt, že jsem nechtěla být bez Jardy a zároveň vzít Jardu jeho rodičům.
Tím pádem zbývala jen jedna jediná možnost – nepojedu tradičně jen s mamkou, ale jedeme všichni. Já, mamka, Jarda, jeho rodiče a oba psi. Byl to jeden velký risk, protože moje mamka se neznala s Jardovými rodiči a Gin nikdy neletěl letadlem. (O létání se psy budu ještě psát separátní článek, protože se mě na to hodně na mém Instagramu lidí ptalo.)
Počet potenciálních destinací se také podstatně snížil. Nejlepší řešení byla jednoznačně portugalská Madeira, která měla přímý let z Prahy a přijatelné teploty. Madeira byla i lepším řešením co se covidu týče.
Za letenky jsme zaplatili asi tak stejně jako já před lety za zpáteční letenku na Zéland, ale co, byly Vánoce. A tak jsme 20.12. přímým letem se Smarwings všichni odletěli na ostrov Madeira a báječný týden začal. Pronajali si na celý týden obrovskou dvoupatrovou vilu na jižním pobřeží, půjčili jsme i u Sixt dvě auta a hned druhý den odjeli objevovat krásy ostrova.
Madeira – co a jak
Nejdřív ale něco málo o ostrově. Madeira náleží Portugalsku, takže se tady i portugalsky mluví. Velká část lidí, zejména z turistického sektoru mluví anglicky, v horách je to s angličtinou už horší. Platí se tu Eurem a cenově je to tu podobné jako v jižní Evropě. Fungují tu skvěle půjčovny aut, ale ty bych doporučila jen vyježděným řidičům. Silnice jsou sice kvalitní, ale kromě jedné dálnice na jihu mají sklon 15 a víc stupňů a počet serpentin bych odhadla na několik tisíc. Počítejte s tím, že to, co je vzdálené 10 kilometrů a nevede po dálnici, pojedete minimálně 25 minut. Hlavním městem je Funchal, kde je také jediné letiště.
Madeira má celoročně velmi příznivou teplotu, v létě většinou nepřevýší 25 stupňů a v zimě neklesne pod 15. Na severním pobřeží často prší, jih je o něco příznivější. Vnitrozemí je velmi málo osídlené kvůli vysokým horám, takže většina obyvatel žije na pobřeží.
1 Levada das 25 Fontes
Levada je unikátní zavlažovací systém, kterým je Madeira protkaná. Víceméně jsou všechny dost podobné, ale navštívit alespoň jednu je povinnost. A tak jsme se první den vydali na Levada das 25 Fontes, na jejíž konci je úžasný stejnojmenný vodopád.
Zaparkovali jsme na vyhlídce a vydali se po silnici dolů. Nenechte se zmást, i přesto, že je to asfaltová silnice, je pro auta zavřená. Na konci této silnice najdete i bistro, kde jsme se zastavili na oběd. Celá záležitost nám zabrala i s obědem asi čtyři a půl hodiny, ale pořád jsme zastavovali a kochali se vavřínovými lesy. Až na prudký kopec po asfaltové silnici je cesta opravdu nenáročná a po rovině.
2 Ponta do Pargo Lighthouse
Na západ slunce jsme to ještě stihli na nedaleký maják, ležící v oblasti Ponta do Pargo. Nejzápadnější bod celé Madeiry je to pravé místo na pozorování ničím nerušeného západu slunce. Pod vámi je skoro 400 metrů útesů, o které se tříští rozbouřený oceán.
Přímo u majáku je parkoviště, kde se dá pohodlně zaparkovat. Vzhledem k dostupnosti ale počítejte s tím, že západ slunce nebudete obdivovat sami.
3 Pico Arieiro & Pico Ruivo
Nejvyšší horu Madeiry Pico Ruivo jsme si samozřejmě nemohli nechat ujít. Tyčí se 1861 metrů nad mořem a vede na ní hned několik cest. Nejkrásnější, ale nejobtížnější vede z Pico Arieiro – a přesně tu jsme si samozřejmě vybrali. Jak jinak.
Celodenní výlet jsme začali východem slunce na Pico Arieiro (1818 m.n.m), na kterou se dá dojet autem. Po východu jsme se vydali na cestu dlouhou snad 10 hodin. Nikdy jsem si nemyslela, že by mi nějaká osmnáctistovka dala zabrat, ale málem jsme tam vypustili duši.
Nakonec jsme nastoupali převýšení přes 1000 metrů. Úzká cestička se kroutila všemi směry, nahoru, dolů, občas po strmých schodech nebo žebříkách, občas tunelem ve skále. Tak jako tak to byl rozhodně ten nejkrásnější hike, který jsme na Madeiře podnikli.
Když jsme došli na vrchol Pico Ruivo, čekala nás náherná podívaná. Byli jsme vysoko nad úrovní mraků, ze kterých vykukovaly špičky ostrých skal. Psiska byla úplně orvaná a Gin dokonce na vrcholu usnul. Někteří účastníci zájezdu se na tuhle šílenou túru nevydali, takže nás potom vyzvedli na druhé straně u Achada do Teixeira. Což jsme vážně ocenili, protože jít stejnou cestou zpátky by nás vyřídil na další den. Svedli jsme to samozřejmě na psy, abychom se necítili tak trapně, že se nám nechtělo šlapat zase zpátky, haha:)
3 Santana
Ten den jsme se stihli ještě zastavit v městečku Santana na severu ostrova. To je zajímavé svými původními domky, které dnes slouží jako jakési skanzeny. V Santaně jich najdete něco kolem desíti, nejvíc jich je přímo v centru. V několika z nich najdete expozice tradičních madeirských řemesel a produktů – víno, krajka ale i květinářství. Některé jsou zachovány kompletně a vy se tak můžete podívat na to, jak v historii vypadal interiér. Vzhledem k vánocům byly domky navíc ozdobené, takže mistrovství madeiry v kýči za mě vyhrály právě tyto domky.
4 Ponta de São Lourenço
Po šíleném hiku na Pico Ruivo jsme si mysleli, jak si další den přispíme. Jen do té doby, než jsem vymyslela plán, který bohužel pro nás zahrnoval východ slunce na Ponta de São Lourenço. Ostatní účastníci zájezdu odmítali vstávat v 5.30, takže jsme se s Jardou vydali sami (i přes jeho četné stížnosti na hlavního organizátora programu, tedy mě).
Východ slunce byl jak jinak, než epický. Jakmile slunce vyšlo, vydali jsme se na úplný cíp východního výběžku. Cesta dlouhá cca 4 kilometry nás vedla po nádherných útesech, oblopených oceánem z obou stran. Tahle procházka byla asi nejhezčí na celé Madeiře. Počkat, neříkala jsem to už?
5 Cristo Rei
Proč cestovat až do Ria De Janeira, když se na sochu Ježíše můžete podívat i na Madeiře? Je sice o dost menší, ale stejně fotogenická. Dvacetimetrová socha má ochraňovat rybáře, v noci je osvětlená a pro pobřežní plavbu má orientační význam jako maják.
6 Cape Girão
Na západ slunce jsme zavítali na vyhlídku Cape Girão, která vyniká svou skleněnou podlahou. Při pohledu pod sebe se nám tajil dech. Vstup je zdarma.
7 Fanal
Štědrý den byl tu a my jsme si konečně řekli, že si odpočineme a dlouhé túry necháme na další dny. Sedli jsme do auta a vyrazili na dvě místa, která jsou dosažitelná autem a nevyžadují žádnou fyzickou námahu.
První z nich je Fanal Forest – vavřínový les, který většinu času halí mlha. Udělali jsme si krátkou procházku mezi stromy, z nichž každý je unikát a zasloužil si fotku.
8 Porto Moniz
Druhou štědrodenní zastávkou bylo přímořské městečko Porto Moniz na severozápadě. Obdivovat můžete přírodní jezírka, která se pyšní průzračně tyrkysovou vodou. V moři je voda rozbouřená, ale v jezírkách se dá báječně vykoupat. Nikdo kromě mojí mamky na to neměl odvahu. Madeira má obecně nádherně čistý oceán, takže je pro vodní nadšence, jako je moje mamka, naprosto ideální. Moc písčitých pláží tu ale nenajdete, je to samá skála, přesně jako v Porto Moniz.
Po návštěvě Porto Moniz jsme se vrátili do vily, kde jsme si smlsli na štědrovečerní večeři. Grilovali jsme spoustu masa a krevet, pili víno a zajídalo ho cukrovím, které moje mamka dotáhla z Česka, haha 🙂 No Štědrý večer jak má být.
9 Vereda Dos Balcões
Balcoes je unikátně navržená vyhlídka v samém středu Madeiry, ze které se vám otevře výhled na typickou madeirskou zeleň. Cesta k vyhlídce je dlouhá asi 800 metrů a vede po rovině, což je u vyhlídky celkem netypické. Nám foukal vítr jako blázen, ale vypustit tady drona, odešli bychom s úžasnými záběry.
A pak to celé začalo.
Chtěli jsme se vrátit domů do vily, ale měli jsme ukrutný hlad, tak jsme si řekli, že se zastavíme na benzínce. Byl Boží Hod a většina z nich byla zavřená. Domů jsme mohli jet dvěma cestami – po severní cestě, která vedla horami, nebo po jižní cestě, která vedla po dálnici. Na té severní bylo více benzinek, čímž se nám zvýšila šance na natrefení na nějakou otevřenou.
Jenže.
Po cestě na sever začalo strašně pršet. A čím víc jsme se přibližovali k horám, tím víc pršelo. Čas od času na silnici ležel kámen nebo větev, čemuž jsme nevěnovali příliš pozornosti – a to byla obrovská chyba. Věděli jsme, že mělo pršet, takže jsme ani nebyli překvapení. Když jsme projížděli tunelem, skrz který se valil dobrý půl metr vody, trochu nás to zneklidnilo.
Blížili jsme se městečku St Vicente a najednou vidíme, jak na nás mává člověk v holinkách. Zastavili jsme u něj a ten na nás začal něco křičet portugalsky. Nerozuměli jsme mu ani slovo, ale z jeho tónu jsme poznali, že tu něco nehraje. Vrátili jsme se tedy zpátky směrem k tunelu s tím, že tedy pojedeme po jižní straně. Když jsme přijeli k tunelu, nevěřili jsme vlastním očím. Tunel byl během těch 10 minut zaplavený tak, že už nikdo nemohl projet. Valil se skrz něj proud asi metr vysoký a na ten jsme si s Renault Megane vážně netroufli. Spousta aut se před ním otáčela a jela směrem, odkud jsme právě přijeli.
Tak nám nezbylo nic jiného, než se znovu otočit a zkusit to původní cestou. Tentokrát jsme projeli okolo mávajícího madeiřana v holinkách, abychom se na vlastní oči přesvědčili, co se tam děje. Dojeli jsme do serpentiny, která byla totálně zavalená bahnem, stromy a kamením. Sesuv půdy jaký jsem snad nikdy neviděla. Tak jsme to po čtvrté otočili a dojeli do jiné serpentiny, kde se začaly sjíždět auta z obou směrů. V serpentině bylo parkoviště, malá hospůdka a benzinka (zavřená samozřejmě). Lilo jako z konve a po silnici se valilo neuvěřitelné množství vody, které nemělo kam odtékat. Majitelka hospůdky ochotně otevřela hospůdku a všem nám nalila horký čaj. Říkala, že za 10 let nic takového tady nezažila.
Po dvou hodinách přijel traktor s radlicí a prorazil most, čímž dal vodě prostor vytéct ze silnice do potoka. Pak odjel kamsi do serpentin, pravděpodobně odklízet sesunutou půdu. Tou dobou už tam s námi bylo uvězněno dobrých 20 lidí.
Po dalších dvou hodinách, když už se začalo stmívat, nám to nedalo a sedli jsme do auta s tím, že zjistíme situaci. Vydali jsme se k sesunutému svahu, ale zjistili, že situace je vlastně ještě horší, protože teď se k tomu přidaly obrovské balvany, které ze stráně padaly jako jablka ze stromu. Nechtělo se nám moc dlouho okounět, aby nám jeden takový balvan nepřistál na střeše a vrátili jsme se do našeho útočiště. Když jsme se vraceli, všichni z pod stříšky u hospůdky sledovali naše manévry. Ani se už nedalo říct, že jedeme po silnici. Plavili jsme se po řece.
Vtom na nás ale všichni začali mávat a gestikulovat, ať sebou hodíme. V tu chvíli jsme nechápali, co se nám snaží říct, ale po chvíli nám došlo, že se na nás valí stráň. Ta spadla jen pár metrů za námi. Tenhle zážitek nám stačil k tomu, abychom zaparkovali auto u hospůdky a prostě jen čekali, co se bude dít.
Dalších 12 hodin nepřetržitě lilo a my jsme přestali doufat, že se dneska dostaneme domů. Byli jsme zablokovaný z obou stran – z jedné zaplavený tunel a z té druhé sesunutá půda a kamení.
Kolem půlnoci někdo z místních přijel Defenderem a vysvětlil nám, že jeho kamarád má kousek odtud hotel, kam nás evakuují. Abychom se do něj dostali, museli jsme ujet asi kilometr a půl. Vypadalo to, že sesuv půdy už traktor odklidil, ale celá stráň byla jako časovaná bomba. Všichni jsme naskákali do aut a jako konvoj jeli za Defenderem až do nejbližší vesnice. Při jízdě jsme ani nedýchali. Naštěstí jsme všichni v pořádku dojeli k hotelu, kde nás ubytovali.
Z hotelu vím, že silničáři pracovali celou noc, aby zprůchodnili alespoň jednu z cest. Kolem poledne druhého dne se jim to povedlo a my mohli projet domů. Předešlý den mě ani nenapadlo nic dokumentovat, ale tady je pár fotek z rána. Lidé měli zaplavené sklepy a domy, zaparkovaná auta byla nepojízdná a plná bláta. Když jsme se ptali majitele vily, ve které jsme byli ubytovaná, jak dopadl jih, skoro o ničem nevěděl. Prý na jihu svítilo sluníčko.
Kdybychom se rozhodli pro jižní cestu, vůbec by nás nic takového nepotkalo. Na druhou stranu se nikomu nic nestalo a vyvázli jsme bez škrábanců (jak na těle, tak na autě). Madeira nás tímhle dost překvapila a zároveň vystrašila. Na tenhle zážitek nikdy nezapomenu. A jestli se ptáte, zda jsme sledovali předpověď počasí, tak samozřejmě, ale nikoho by ani ve snu nenapadlo, že by se měl obávat deště a kvůli němu jet raději po dálnici, než horských cestách.
10 Curral das Freiras
Údolí jeptišek, neboli Curral das Freiras, je nádherná vesnička mezi horami. Téměř letecký pohled na obec je z vyhlídky Eira do Serrado (1006 m.n.m.), na kterou vede neuvěřitelná silnice. Ta je zasazena do svahu tak, že ten, kdo má strach z výšek, by určitě neměl řídit.
A proč obci přezdívá údolí jeptišek? Údolí bylo od roku 1462 ve vlastnictví ženského kláštera Santa Clara z Funchalu. Roku 1566 se sem jeptišky ukryly před francouzskými piráty při jejich nájezdu na Funchal.
11 Ponta do Sol
Madeira a vánoční dekorace jsou dvě synonyma. Vánoce jsou tu hodně oslavované a podle toho také vypadá i výzdoba domů a ulic. Nemohli jsme z Madeiry odjet, aniž bychom se prošli nějakým městečkem za tmy. Vyrazili jsme do Ponta do Sol, které jsme měli kousek od vily. Takovou výzdobu jsem snad nikdy v Praze neviděla.
12 Seixal Beach
Odlet se blížil a my čím dál tím víc nadávali, že jsme tu nezůstali 14 dní. Poslední zastávku při cestě na letiště jsme si udělali na Seixal Beach, která je známá svým černým pískem. Upřímně ta nás zas tak neuchvátila, takže z ní nemám ani jednu fotku. Poslední tři fotky jsem posbírala po cestě.
A závěr?
Madeira byla tak úžasná, že jsme se rozhodli se sem někdy vrátit. Týden rozhodně nestačí, ale to jsme věděli, až když jsme plánovali program (bohužel letenky na 2 týdny byly vyprodané).
Myslím, že Vánoce jsme si užili úplně všichni, včetně psů a už se těším na to, co podnikneme příští rok! Že by znova Madeira?
P.S. Madeira je prý skvělá na stanování. Sami jsme pár skvělých míst pro stan objevili, takže příště bychom to mohli vzít víc na punk a spát ve stanu 🙂
E.
P.S.II. – a kdyby vás zajímaly třeba moje další itineráře ve zjednodušené podobě, mrkněte na můj profil na Worldee!