Ahoooooooj!
přijde mi to jako den, kdy jsem se vrátila a přitom je to už přes týden. Tentokrát vás zahltím výstupem na jednu z nejikoničtějších hor celých Dolomit, nazývanou Seceda (2519 m.n.m.). Na tenhle vrcholek sice jezdí lanovka, ale tu zavřeli den před tím, než jsem se sem vůbec vydala, takže po davech lidí tu nebyla ani památka.
Samozřejmě nejsem troškař, takže mi nestačilo si na Secedu vylézt rovnou z městečka Ortisei, tedy přímou, nejkratší cestou. Protože jsem neměla mapu, vydala jsem se nějakou koupit. Zaparkovala jsem u spodní stanice lanovky v Ortisei a vydala se do malého krámku hned vedle ní. Dala jsem se tam do řeči s týpkem, který se mě ptal, kam vyrážím. Když jsem řekla, že na Secedu, doporučil mi delší, zato horší cestu (hihi).
Ta vedla z Ortisei přes kostelík St. Jakob a přes vrcholek hory Pic (2365 m.n.m.), ze kterého je prý jeden z nejkrásnějších výhledů v celých Dolomitech. Měla jsem spoustu času, tak jsem si řekla, proč ne.
Jenom cesta na Pic mi trvala asi tři hodiny, převýšení přes 1000 metrů mi dalo trochu zabrat. Když jsem se konečně vyškrábala na Pic, nemohla jsem uvěřit svým očím. Ten týpek měl pravdu. Byl to opravdu jeden z nejkrásnějších výhledů, které jsem kdy viděla. Byl tak krásný, že ho nešlo ani nijak vyfotit. To se mi občas stává. Když je něco až moc krásné, prostě si nevím rady, jak to zachytit na foťák. Tohle bylo ale jedno z těch míst, které si pamatuju i bez fotky.
Po necelé hodině kochání se jsem znovu hodila batoh na záda a vyrazila dál. Vlastně z Pice je Seceda taky vidět, ale musela jsem na ní prostě vylézt.
Sestoupila jsem o 200 metrů dolů, abych pak musela dalších 300 nastoupat. To mě vždycky neuvěřitelně rozčiluje, takže jsem nahodila vražedné tempo a za hodinu a půl jsem stála na vrcholu Secedy.
Nikde nebyla ani noha, a tak jsem si jen sedla do trávy a užívala si zapadající slunce, které mi pálilo do obličeje i přesto, že se teplota pohybovala kolem nuly.
Čas se mi docela krátil, takže jsem po patnácti minutách zvedla a klusala zpátky dolů, tentokrát už přímou, nejkratší cestou, abych to stihla do tmy, což se mi stejně nepodařilo:D K autu jsem došla s čelovkou.
Tak a to je ode mě z Dolomit všechno! Zase jsem zažila neopakovatelné tři dny, na které jen tak nezapomenu. Tentokrát byly hory výjimečné tím počasím, které jsem v horách snad nikdy neviděla. Modrá obloha celé tři dny a sluníčko od rána do večera. Sice pořád preferuju tři metry sněhu, led a bílou mlhu, ale tohle mělo taky něco do sebe :)))
E.