Ahoooj!
Poprvé jsem vyzkoušela ledolezení!!! A můj excitement pořád ještě neopadl i přesto, že už je to pár dnů, možná i týdnů zpátky.
Iceclimbing kombinuje totiž všechny prvky, které mě baví a ještě dlouho bavit budou – hory, sníh, led, lezení, výšky, adrenalin a sportovní výkon.
Ani nevím, kde začít.
Asi u toho adrenalinu. Kdykoliv se pod vámi může led utrhnout a vy skončíte na zemi jištění nejištění. Sportovní výkon je to docela solidní, hlavně na předloktí a záda, ale při lezení – stejně tak jako při klasickém lezení po skále – pracují lýtka i stehna. Nejvíc samozřejmě pracuje mozek, protože je absolutně přesycený adrenalinem. Srdce buší tempem 120 tepů za minutu. A o tom pocitu, když stojíte nahoře nad ledopádem, s dvěma cepíny v ruce, ani nemluvím. Mně se nahoře chtělo brečet.
Rozhodně to nebylo naposledy, kdy jsem ledolezení zkoušela. Teď mu ale budu muset dát zase na půl roku pauzu. Do další zimy budu poctivě trénovat na stěně – už jsem si nakoupila lano, nový sedák, ATC a osmu na jištění a doufám, že to bude aspoň jednou týdně můj trénink místo fitka. Dřív jsem lezla docela dost, protože pocházím z lezecké rodiny. Jenže jak přibyly povinnosti, frekvence lezení spadla na nulu. Příbuzní se věnují klasickému lezení po skalách, mě – jak jste si mohli už možná všimnout – to táhne výš O:-)
E.
