Ahoooj!
V sobotu mi zazvonil budík ve 4:45. Nikdy se mi nevstává líp, než když vím, že mě čekají hory. Vyskočila jsem z postele a šla si dělat svoje vajíčka na sladko, bez kterých poslední dobou nedokážu odejít z domu. Oblékla jsem zateplené legíny, termo tričko, sbalila batoh s mačkami a foťákem a vyšla ze dveří. Sedla jsem do auta a vydala se směrem Malá Fatra, kam jsem už dlouho chtěla zavítat.
Po sáhodlouhé konzultaci s Adamem (kterého znám jen přes Instagram, a kterého považuju za odborníka na Malou Fatru), jsem se rozhodla vylézt na Velký Rozsutec. Na místo jsem dojela asi v 10 dopoledne a vydala se na cestu. Zpočátku se šlo lesem, což vždycky považuju za nutné zlo a tahle část cesty mě nikdy moc nebaví, takže se jí snažím proběhnout co nejrychleji, abych měla víc času na focení nahoře. To ale nešlo moc dobře, protože cesta byla pokrytá ledem. Došla jsem na rozcestník Medziholie, odkud mě čekalo jen strmé stoupání po sněhu na skalnatý vršek. Na rozcestníku se tyčila obrovská žlutá značka s nápisem „lavinový terén“, tak jsem si jen s úsměvem vzpomněla na to, jak jsem všechny ujišťovala, že v Malé Fatře laviny nejsou, nasadila mačky a vyrazila.
Cesta vedla po hřebeni, kde na každé straně byl několikametrový sráz dolů, takže jsem si musela dávat pořádný pozor na tom, kam šlapu. Terén byl tak strmý, že jsem se místy musela přidržovat ledových kamenů a větví a po asi další hodině a půl jsem už stála na vrcholku, kde mi už jacísi dva mladí horalové podávali láhev se slivovicí na zahřátí. Byla skoro prázdná, takže jsem si pomyslela, že budou mít docela problém se dostat dolů. Foukal silný vítr a teplotu bych odhadla tak na -10°C. Bylo už kolem 4.hodiny, takže jsem moc času na focení ani neměla. Čelovku jsem doma s úspěchem zapomněla, takže se mi nechtělo jít dolů po tmě.
Měla jsem nádherné počasí, takže jsem nahoře cvakla pár fotek, dala si sváču a vyrazila pomalu stejnou cestou dolů. Zastavovala jsem snad každou vteřinu na fotku, protože obloha se neustále měnila a byla krásnější a krásnější. Na rozcestník jsem se dostala přesně na západ slunce. Chvíli jsem si sedla na zmrzlou trávu a kochala se výhledem na Stoh a barevnou oblohu. Nechtělo se mi vůbec zpátky, kdybych mohla, zůstanu tady aspoň týden. Původně jsem tu chtěla i spát ve stanu, ale při pohledu na noční teplotu jsem ho nechala nakonec doma a uklidňovala jsem se myšlenkou, že to tam nejdřív prozkoumám a zjistím, jestli se to vůbec dá.
K autu jsem se samozřejmě dostala až za tmy. Čekalo mě dalších 5 hodin za volantem. Do Prahy jsem dojela kolem půlnoci a vyčerpaná k smrti jsem lehla do postele a usnula asi za pět vteřin.
Za jediný den jsem najela skoro 1000 km a vylezla na Rozsutec. Zdá se to šílený, ale mě tohle prostě strašně baví. Někdo chodí v sobotu večer si sednout do baru na skleničku, já si zajedu na otočku na Slovensko, hahaha:)
Celý tenhle výlet jsem absolvovala v mých nových Sorelech, což rozhodně nejsou trekové boty, jen jsem je chtěla strašně vyzkoušet, protože se o nich říká, že to jsou ty nejteplejší boty. Vzhledem k tomu, že předpověď hlásila až kolem -15°C a mně je neustále zima na nohy a první, co mi vždycky začíná odumírat jsou prsty u nohou, chtěla jsem je otestovat, jak si poradí se sněhem a mrazem. No a musím říct, že teplo v nich opravdu bylo. I přesto, že jsem se brodila přes čtyři hodiny sněhem po kotníky, měla jsem nohy celou dobu v suchu a teple. Žádné omrzliny, jako u klasických trekových bot. Jediná nevýhoda byla, že trochu klouzaly ve strmějším kopci a na ledu, což dává smysl, protože podrážka pro to není stavěná:)
Anyways, Rozsutec mě nadchl tak, že jsem si řekla, že do konce letošní zimy vylezu na všechny vršky, které v Malé Fatře jsou. Hned příští víkend, pokud počasí bude spolupracovat, plánuju Stoh se spaním ve stanu a Pekelník.
A co vy? Podle statistik mám na blogu spoustu slovenských čtenářů, tak se pochlubte, jestli jste taky někdy v Malé Fatře byli a kde!:)))
Krásné úterý!
E.
