Ahooooooj!
Zase jsem to udělala. Zase jsem se v neděli večer spakovala, sedla do auta a odjela daleko od Prahy. Kam tentokrát? Na místo, kde jsem sice už letos v létě byla, jen na jeho opačné straně. Už tušíte? Spoustu vápence na jednom místě a i přesto neuvěřitelně rozmanitá krajina, od zelených (dneska už spíš žlutých) luk až po suché, dramatické skály. Sjíždějí se sem všichni horolezci Evropy a i já už začínám chápat proč.
Řeč je o italských Dolomitech, kam mě to poslední dobu táhne snad ještě víc než do Tater. Zdají se daleko, ale jsou jen o hodinu dál než Tatry. Strávila jsem tu pouhé tři dny, ale stihla jsem toho tolik, že musím články rozdělit do tří, jinak bych se upsala k smrti.
Před tím, než jsem vyrazila, jsem si zjistila jen pár informací. Věděla jsem jen to, že tady není ani stopa po sněhu, avšak všechny lanovky zavíraly dva dny před tím, než jsem sem dorazila. To mělo jednu výhodu a jednu nevýhodu. Nevýhoda je ta, že jsem musela všude po svých, ale na druhou stranu nikde nebyla ani noha, a to u mě mělo mnohem větší význam, než to, že strávím hodiny a hodiny trmácením se s krosnou do krpálu. Ta vidina prázdných hor mě hnala dopředu.
První den jsem prozkoumala celé okolí Lagazuoi. Teď ale musím vyvrátit to, co jsem před chvílí napsala, protože nahoru k Rifugio Lagazuoi jela z Falzarego Pass lanovka. Podle mě to byla jedna jediná, která byla ještě otevřená, takže jsem na ní naskočila a ušetřila si dvě hodiny chůze nudným lesem.
Nahoře u chaty jsem se vydala směrem jezeru Lago di Lagazuoi, ke kterému jsem ale nedošla, protože jsem odbočila ze stezky, abych si vylezla déčkovou ferratu Tomacelli, vedoucí do cca 2.800 m.n.m.
Pod začátkem ferraty jsem nasadila helmu a sedák a dala se do lezení. Původně jsem chtěla udělat okruh a přes jezero se vrátit zpátky, ale na ferratě jsem podcenila svoje síly, jelikož jsem lezla o dost pomaleji, než jsem očekávala. Jednak mě dvacetikilová krosna táhla k zemi a zároveň bylo na ferratě dost převisů, které jsem prostě nezvládla.
Přesně v polovině trasy jsem se rozhodla se otočit a jít zpět stejnou trasou, abych stihla poslední lanovku zpátky dolů na Falzarego Pass, kde jsem měla zaparkované auto a abych našla místo na přespání dříve, než se setmí.
Ono jenom dojít k téhle ferratě trvalo asi 4 hodiny, další 2 hodiny jsem strávila na ní a další 3 hodiny šla zpátky, takže jsem si hned na začátek střihla full-day výlet.
I když to z fotek vypadá, že bylo 25 stupňů, rozhodně tomu tak nebylo. Sice byla modrá obloha, ale teplota se mohla nahoře ve 2.700 metrech pohybovat kolem 8 stupňů.
Bohužel jsem netušila, v kolik jede poslední lanovka, takže jsem svojí chůzi směřovala na 17:30. Věděla jsem, že přes den jezdila lanovka každou půl hodinu a když jsem viděla, že bych mohla teoreticky stihnout tu v 17:00, trošku jsem zrychlila. Nahoru k chatě jsem přišla v 16:59 a už z dálky na mě nějaký Ital (zřejmě obsluha lanovky) hulákala, ať si pospíším, že za minutu odjíždí poslední lanovka. Po dvaceti kilometrech v nohách jsem se ještě zmohla na lehký klus a zapadla do lanovky.
Měla jsem neuvěřitelné štěstí, protože jinak bych musela šlapat dolů pěšky a v životě bych nestihla postavit stan za světla. Tady v horách se stmívalo opravdu brzy, už kolem půl sedmé, takže i tak jsem měla co dělat.
Vzhledem k tomu, že kempování mimo kempy je i v Dolomitech zakázané, jelikož je to národní park, musela jsem najít místo, kam není vidět z žádné silnice ani chaty a zároveň má pěkný výhled na hory. Miluju totiž ten pocit ráno rozepnout stan, uvařit si čaj a jen pozorovat vycházející sluníčko nad horami…
Ale o tom až příště! :)))
E.
